Králova řeč

Jiří VI. ,,koktavý“ – král bez hlasu. ,,JE NÁROD PŘIPRAVENÝ NA 2 MINUTY TICHA V RÁDIU?“.... Film plný konverzace a historických faktů z prostředí britské monarchie nestojí jen na neortodoxních a kontroverzních metodách Lionela L. Snaží se ukázat, že ani děti z rodu královského nemají život jednoduchej a také, jak málo ví o životě obyčejných lidí a oni zase o tom jejich. Perfektní dialogy, dokonalý herci a zábavnej příběh. Další film, který dokazuje, že k tomu, aby bylo na co koukat, nejsou nutně potřeba stamiliony! Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Zjistím, co musím zvládnout, abych dokázal přednést projev na veřejnosti. 2.) Jmenuji se Áda. Áda Větvička. 3.) Moje nejoblíbenější slova jsou ,, fuck“ a ,,shit“. 4.) Rozhodnul jsem se prožít rok 2011 ve společnosti ukecanejch filmů. PŘÍBĚH ***** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ** (27.01.2011)

„Ale moji poradcovia hovoria, že mi to pomáha.“ – „Sú to idioti.“ – „Majú rytierske tituly!“ – „Potom na to majú aj titul.“ Určite to nie je film, ktorý by som pozeral trikrát do roka, ale rozhodne dobrý film, ktorý dokáže pobaviť, ale i dojať, na čom má podľa mňa najväčší podiel zasa raz skvelý Geoffrey Rush (ktorý to s kontroverznými bratmi Weinsteinovcami tiež produkoval) ako austrálsky logopéd bez papierov, zato s obdivuhodnými životnými skúsenosťami. V jeho podaní je práca so zajakavými ľuďmi viac psychológia, než bizarný (kvázi)medicínsky experiment typu „kamene do úst“. Mám fakt rád Geoffreyho Rusha, ale prekvapivo tomu dosť dosť dali aj Colin Firth ako "Bertie" a Timothy Spall ako Churchill. Vizuálna stránka je až zvláštnym spôsobom minimalistická (výprava, kostýmy, dekorácie), o to viac však vynikne príbeh, postavy, dialógy a vzťahy. (02.02.2011)

Ačkoliv spustilo letošní oscarové klání četné debaty o střetu rychlemluvícího Zuckerberga ze Social Network a koktajícího krále z King's Speech, film samotný proti sobě staví koktajícího krále a rozeného řečníka Hitlera. Zpráva, kterou k nám tímto údajně konzervativní snímek King's Speech vysílá, je tak ve skutečnosti ostře nekompromisní – Zuckerberg je novodobým Hitlerem pro jedenadvacáté století. Hitler coby odstrkovaný malíř pokojů, v němž vykvetl antisemitismus během mládí, kdy byl nucen po dobu pěti let sdílet společné prostory s největší vídeňskou chátrou, nemá daleko od losera Zuckerberga, který upekl Facebook coby odstrkovaný student na Harvardu. Sociální sítě jsou vlastně takovými novodobými koncentráky, kam jsme odklizení, byť, a to je podstatné, zcela dobrovolně. Dovedu si představit chybná vysvětlení budoucích historiků, kteří se budou snažit rozklíčovat, proč jsme tehdy na přelomu tisíciletí kolektivně propadli počítačům. Na tomto pozadí bychom měli chápat zoufalou potřebu historiků holocaustu vypíchnout určitou příčinu, resp. vepsat do holocaustu nějaký význam: pointa je, že neexistuje žádné tajemné mystérium holocaustu, které by se mělo vynést na světlo, žádné mystérium, jež by se mělo rozřešit. To, co je třeba zdůraznit, je pouze dobrovolnost samotného činu: svobodného rozhodnutí, ve vší jeho zrůdnosti. Z této perspektivy není skutečnou morální katastrofou bezprostřední výbuch brutálního násilí, nýbrž nenápadná ztráta morálních ukotvení v naší konzumeristické společnosti přebytku, kde vše probíhá zdánlivě hladce – hrůza zla je v tom, ze vůbec nevypadá děsivě, že nás dovede v našem nesmyslném životě rozkoší ukonejšit. Zkrátka Zuckerberg je v jistém ohledu horší než Hitler, protože Hitler představoval zlo zakoušené bezprostředně jako takové a vyvolávající morální pobouření, kdežto kvůli Zuckerbergově nekalosti upadáme do morální malátnosti, aniž si to uvědomujeme. V totalitě je třeba se slovem zacházet opatrně, protože vždycky někdo poslouchá, varovalo Kachyňovo Ucho, v naší demokracii na druhou stranu neposlouchá nikdo nikoho. Podobné úvahy vztahující filmy tak vehementně ke skutečným reáliím by nás neměly vyvádět z míry: v jedné z diplomatických depeší zveřejněných na stránkách WikiLeaks jsou Putin a Medveděv přirovnáváni k Batmanovi a Robinovi. Je to užitečná analogie: není internetový aktivista a spoluzakladatel WikiLeaks Julian Assange reálným protějškem Jokera z Nolanova filmu Temný rytíř? (02.06.2011)

Herci, kteří si dávají záležet na každém gestu a intonaci každé věty. Režisér, který nepostřehnutelně přechází od konverzační komedie k serióznímu historickému dramatu. Kameraman, který klasicky pojatému příběhu dodává moderní šmrnc a v neposlední řadě scenárista, který k dějinám své rodné země přistupuje s respektem poučeného člověka, nikoli s nábožnou úctou. Králova řeč je díky souhře všech zmíněných (i nezmíněných, třeba Alexandra Desplata) podobně příjemnou jistotou jako libovolně vybraný bonmot Winstona Churchilla. Bez velkých překvapení, bez hluchých míst. Vkusně, chytře, nepodbízivě a se zřetelným přesahem do dnešní doby, kdy hraje mediální prezentace mnohem větší roli. (Výzvu představuje Králova řeč pro ty, kdo rádi Freuda a Lacana – Albert se z přízemí Lionelovy ordinace, ze zakomplexovaného podvědomí, skrze výpovědi o svém traumatizujícím dětství (model letadla) a za vydatné pomoci manželky postupně propracovává na stále vyšší úrovně, hledaje svůj hlas, v přeneseném významu svou mužnost.) 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Faidra, genetique, Morien, Arbiter, Aidan (12.03.2011)

To, co Tom Hooper předvedl v Damned United, dotáhl v The King's Speech k dokonalosti. Věčný boj s okolím a hlavně se sebou samotným. Slova dávají sílu postavám a vyniká tak jejich charisma. A nahlédnutí do soukromí královské rodiny mi umožnilo pochopit jejich (a nejen jejich) monarchii. A co vlastně dodat? Všichni jsme přece jen lidé. Bez ohledu na titul. Tak pravím já! Král Kryšpín ČSFD IV. (26.01.2011)