České nebe: Cimrmanův dramatický kšaft

Pokud bych tohle představení měl srovnat s jeho předchůdci, tak musím konstatovat, že České nebe je vysoce podprůměrný díl perfektní Cimrmanovy mozaiky. Pár vtipných, ba dokonce velmi vtipných momentů jsem zde spatřil. Tento díl, jak už je zde i zmíněno, na mě skutečně působí jako rozloučení s jednou érou českého divadla. Érou velmi úspěšnou. Hrátky s českým jazykem v podání Svěrák - Smoljak jsou prostě dechberoucí, přesto tento díl hodnotím, i když nerad, spíše podprůměrně. (02.12.2010)

Autorský i lidský epilog nedoceňovaného tandemu - v době, kdy hra vznikala a připravovalo se její divadelní ztvárnění, byl již Smoljak smrtelně nemocen - je dílem zdařilým a určitě náležejícím k těm zdařilejším a lepším. Příznačný něžný humor, slunící se v laskavě vlídné hravosti, doplňují solidní odborné znalosti a již mnohokrát velebený a vzývaný jedinečný cimrmanovský smysl pro humor slavné autorské dvojice. Mateřská znaménka lidských nedokonalostí naší doby poznamenávají šťastně i tvárně charakteristiky zejména hlavních postav a propůjčují jim invenční zorný úhel dosud neznámých souvislostí a fakt, aniž by to okatě znejisťovalo bdělé oko naší tehdejíší odborné historické obce. Prakticky stále je na co se dívat. Epilogy mohou být pietní, ale také jsou s to jiskřit humorem, nápadem, přímým i alternativním prostě lidskýmpovzbuzením. Ano, uzavírá se celá epocha dějin moderního českého divadla, která navazuje na odkaz prvních moderních kabaretů před 100 lety. Lidé se uměli invenčně bavit, vzájemně si naslouchat, tolerovat, bavit, nikoliv pouze "si užívat". Publikum šedesátých let mělo zkrátka velmi blízko k prvorepublikovým fanouškům Osvobozených či burianovského Déčka. Nostalgie, která tu přistupuje jako první pomocnice, by měla být podle přesvědčení protagonistů hry nostalgií naprosto nenostalgickou; ten, kdo žije ve znamení humoru recese, sebesrandy, ani nemůže uvažovat, myslet a jednat jinak. A jeho divák ho nemůže nenásledovat. To je podstata kouzla sedmi písmen tvořících název obtížně sdělitelitelného smyslu a podstaty bytí slavného českého divadla. (19.12.2010)

Patnáctá (a zřejmě poslední) hra Divadla Járy Cimrmana je jasně koncipována coby symbolická derniéra nejenom Cimrmanova divadla, ale především výjimečného autorského dua Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Z té dlouhé řady her to sice asi není kus nejlepší, ale rozhodně nejvíce symbolický - do nebeské komise význačných českých velikánů má nakročeno i Jára Cimrman (a všechny persony se unisono lítostivě vyjadřují ve smyslu, že je škoda, že ještě žije, že má místo v ní vlastně jisté), a tedy v přeneseném smyslu se nesmrtelnosti (alespoň té omezené českou kolektivní pamětí) dostane nejen jemu, ale též jeho duchovním otcům a stvořitelům - panu Svěrákovi a panu Smoljakovi. Je to sebereflexe hodně troufalá, ale kdo jiný si může dovolit, než dva velikáni divadla malé formy. Samotná hra těží z řemeslné rutiny obou jejích tvůrců, ti dva prostě umí psát, stavět dialogy, hrát si s jazykem, umně pointovat, konstruovat vtipy, dokonale ovládat divadelní řeč a těžit z jejích paradoxů. Je tu opět tak typický laskavý a poučený humor (který si vyžaduje mírně poučeného diváka), akcentující relativitu výkladu dějin i ambivalenci historických postav (,,Božena Němcová by byla skvrnou na naší komisi," tvrdí Jan Hus), ze které se vypichují tzv. zrádci národa (Sabina, Hanka a Linda - jazykový humor tu navíc spočívá v dívčích variantách jmen) či jeho učitelé, miláčci atd. V podtextu je vždy přítomný rys vlastenecký s ozvěnou jeho nadměrné glorifikace započínající dobou národního obrození. Na něm je ostatně postavena celá základní osa hry - proč je vlastně nebe selektované podle národnosti? Vždyť ani sám Tatíček vlasti a největší český politik nebyl Čech, ale maďarský Slovák, který měl navíc za manželku Američanku. České nebe je tedy paradoxem národního obrození, ale v podání pánů z DJC paradoxem laskavým a moudrým... Asi tu končí jedna éra českého divadla... (05.08.2010)

Nejdřív jsem trochu pochyboval, ale nakonec jsem si pustil obě verze s různým hereckým obsazením... a každá vyniká v něčem jiném. Seminář i hra samotná se povedly, i když k úplným vrcholům divadla asi nepatří. Rozhodně je tam ale několik povedených hlášek. "Protože zjistili, že to tak nevypadá." nebo "Z toho mi naskakuje husí kůže" a jiné fórky na Husovo upálení. Líbilo se mi, jak divadelníci-cimrmanologové vyjádřili svůj názor na padělání rukopisů, potažmo vymýšlení historických událostí a postav a udělali si srandu sami ze sebe a svého celoživotního díla. Jinak samotné představení je možná až moc zahlceno historickými postavami a událostmi a chápu, že člověk musí být sběhlý v českých dějinách, aby pochytil všechny detaily a související vtipy. (01.02.2020)

Tímto dramatickým kšaftem vyvrcholila Cimrmanova touha po svobodě a nezávislosti národa..... Po slabším semináři přichází řada VELKÝCH postav české historie ve hře, která je milá, úsměvná a poučná. O humor se starají Babička a Hus, a hlavně oni mají zásluhu na 3 vtipných hvězdičkách. Ale možná je to jen o tom, že je potřeba hru lépe ,,zažít“. Možná ano, možná ne. Kdoví... Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Uvažuji o vynálezu živé kopírky. 2.) Nevím, co je ve vojenském umění nejdůležitější. 3.) Z čeho má dodnes hrůzu mistr Jan Hus? PŘÍBĚH **** HUMOR *** (07.12.2010)