České nebe: Cimrmanův dramatický kšaft

Autorský i lidský epilog nedoceňovaného tandemu - v době, kdy hra vznikala a připravovalo se její divadelní ztvárnění, byl již Smoljak smrtelně nemocen - je dílem zdařilým a určitě náležejícím k těm zdařilejším a lepším. Příznačný něžný humor, slunící se v laskavě vlídné hravosti, doplňují solidní odborné znalosti a již mnohokrát velebený a vzývaný jedinečný cimrmanovský smysl pro humor slavné autorské dvojice. Mateřská znaménka lidských nedokonalostí naší doby poznamenávají šťastně i tvárně charakteristiky zejména hlavních postav a propůjčují jim invenční zorný úhel dosud neznámých souvislostí a fakt, aniž by to okatě znejisťovalo bdělé oko naší tehdejíší odborné historické obce. Prakticky stále je na co se dívat. Epilogy mohou být pietní, ale také jsou s to jiskřit humorem, nápadem, přímým i alternativním prostě lidskýmpovzbuzením. Ano, uzavírá se celá epocha dějin moderního českého divadla, která navazuje na odkaz prvních moderních kabaretů před 100 lety. Lidé se uměli invenčně bavit, vzájemně si naslouchat, tolerovat, bavit, nikoliv pouze "si užívat". Publikum šedesátých let mělo zkrátka velmi blízko k prvorepublikovým fanouškům Osvobozených či burianovského Déčka. Nostalgie, která tu přistupuje jako první pomocnice, by měla být podle přesvědčení protagonistů hry nostalgií naprosto nenostalgickou; ten, kdo žije ve znamení humoru recese, sebesrandy, ani nemůže uvažovat, myslet a jednat jinak. A jeho divák ho nemůže nenásledovat. To je podstata kouzla sedmi písmen tvořících název obtížně sdělitelitelného smyslu a podstaty bytí slavného českého divadla. (19.12.2010)

Skutečně zajímavá sešlost velkých postav, které tvořily naše dějiny, i když ta Babička s dějinami neměla nic společného. Nicméně má díky Boženě Němcové neodmyslitelné místo v české literatuře. Miloň Čepelka jako Babička neměl chybu. Další osazenstvo se také krásně předvedlo. Já jsem se bavila od začátku do konce. (01.01.2012)

Mechanické, bez jiskry. Přednáška je skutečně školskou přednáškou, ve které nám cimrmanovští pedagogové poreferují o rukopisech, Radeckém a tak podobně. Kdeže jsou časy soupeření vozů A a vozů B, liptákovských objevů a živých obrazů, přednáška v Českém nebi je spíše korektně decentní pokus o zábavnou výuku. Ani s hrou to není lepší - vtipy jsou povětšinou suše školské (Kostka - Krychle a vůbec všechny ty perunovské ne-znalosti) a celé to připomíná nedělní besídku učitelů vesnického gymnázia. Jako kdyby Svěrákovi svazoval při psaní ruce jeho mediální obraz, neboť v TV je neustále prezentován jako "ten nejmoudřejší z Čechů" (moudrost národa, když použiji optiku hry). Jsem možná remcal (vzhledem k hodnocení ostatních), ale pokud toto má být ten laskavý český humor, tak se nějak nemohu smát. (23.02.2011)

Svět se v podstatě dělí na cimrmanology a ty ostatní, kteří nepoznali bezbřeze vynalézavou duši a schopnosti našeho velikána Járy Cimrmana a jejich život je tak přirozeně chudší. Hra České nebe je pravděpodobně završením mapování Cimrmanova života a v podstatě také divadla jako takového. Až věděcká přednáška mě velmi bavila, jako vždy byla nabyta četnými, mnohdy šokujícími odhaleními či možná lépe řečeno vysvětleními. Samotná hra byla jako balzám, především role Husa s jeho hořlavými rčeními, včetně posměšného Zikmunda, byla dokonalá. Nezbývá než doufat, že se někde objeví další stopa génia Járy Cimrmana.____________ 5. června 2012 jsem navštívil divadlo, kam jsem měl půl roku dopředu objednané lístky. DVD je fajn, ale živé představení má jednoduše větší šmrnc... (30.12.2010)

Patnáctá (a zřejmě poslední) hra Divadla Járy Cimrmana je jasně koncipována coby symbolická derniéra nejenom Cimrmanova divadla, ale především výjimečného autorského dua Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Z té dlouhé řady her to sice asi není kus nejlepší, ale rozhodně nejvíce symbolický - do nebeské komise význačných českých velikánů má nakročeno i Jára Cimrman (a všechny persony se unisono lítostivě vyjadřují ve smyslu, že je škoda, že ještě žije, že má místo v ní vlastně jisté), a tedy v přeneseném smyslu se nesmrtelnosti (alespoň té omezené českou kolektivní pamětí) dostane nejen jemu, ale též jeho duchovním otcům a stvořitelům - panu Svěrákovi a panu Smoljakovi. Je to sebereflexe hodně troufalá, ale kdo jiný si může dovolit, než dva velikáni divadla malé formy. Samotná hra těží z řemeslné rutiny obou jejích tvůrců, ti dva prostě umí psát, stavět dialogy, hrát si s jazykem, umně pointovat, konstruovat vtipy, dokonale ovládat divadelní řeč a těžit z jejích paradoxů. Je tu opět tak typický laskavý a poučený humor (který si vyžaduje mírně poučeného diváka), akcentující relativitu výkladu dějin i ambivalenci historických postav (,,Božena Němcová by byla skvrnou na naší komisi," tvrdí Jan Hus), ze které se vypichují tzv. zrádci národa (Sabina, Hanka a Linda - jazykový humor tu navíc spočívá v dívčích variantách jmen) či jeho učitelé, miláčci atd. V podtextu je vždy přítomný rys vlastenecký s ozvěnou jeho nadměrné glorifikace započínající dobou národního obrození. Na něm je ostatně postavena celá základní osa hry - proč je vlastně nebe selektované podle národnosti? Vždyť ani sám Tatíček vlasti a největší český politik nebyl Čech, ale maďarský Slovák, který měl navíc za manželku Američanku. České nebe je tedy paradoxem národního obrození, ale v podání pánů z DJC paradoxem laskavým a moudrým... Asi tu končí jedna éra českého divadla... (05.08.2010)