Vlk z Wall Street

Scorsese a DiCaprio - Wolfs of Hollywood. Scorsese dokazuje, že vie držať krok s dobou, filmovými trendmi a ako jeden z mála režisérov už dlhé roky sám tie trendy vytvára. Tým sa mu darí uspokojiť filmové potreby divákov v celom ich priereze, od základnej, až po tie najšpecifickejšie, ktoré vie oceniť najmä náročnejší divák. Tento film je asi najvzrušujúcejšia životopisná jazda, ktorá je zároveň tak starostlivo a precízne skonštruovaná, že divákovi sa dostáva omnoho viac, než len životný príbeh jednej z legiend z burzového univerza. Humorná sonda do sveta sfetovaných finančných žralokov je však pomerne záludná, pretože málokedy sa dá z výbuchov smiechu prekonvertovať do nejakého pokusu o dramatickú scénu. Nechcem tým povedať, že by bol film povrchný. Charaktery postáv sú vykreslené podrobnejšie ako pohľad cez mikroskop, akurát by som možno čakal miestami viac pohľad do hĺbky, pretože Scorsese k tomu celému akoby nezaujal nejaké väčšie morálne stanovisko. Morálka a prudérnosť tu totiž ide bokom, takže ak sú mravné zásady vašim životným krédom ušetrite si čas a nenechajte sa poškvrniť týmto snímkom. Pohľad na svet kriminálnika je podobný ako v Spielbergovej naháňačke, navyše aj podobne humorne ladený a takisto viac fandíte zločincovi, než spravodlivosti. Herecké výkony sú samostatnou kapitolou, nechcem sa opakovať, ale DiCaprio ťahal tento film s neskutočným nasadením (dialógy, motivačné príhovory, plazenie sa k autu) a jeho výkon by mali oceniť rovno dvoma oscarovými nomináciami. McConaughey a Hill (!) ako skvelí sekundéri, ženské role zas pohladili očko mužského publika. Aj preto si nenechajte ujsť tento uvoľnený a zábavný epos, minuli by ste sa totiž s jedným z filmov roka 2013! 95%. (17.01.2014)

Co mě překvapilo – a to poměrně negativně – je skutečnost, že Scorsese zaujímá k hlavní postavě neutrální postoj. Jakoby říkal, že dojit z lidí prachy, fetovat a brousit kurvy je vlastně docela fajn. A to je pro mě, jakožto zastydlého idealistu, docela velký problém. Zatím u žádného ze Scorseseho filmů na konci nechyběla nějaká katarze, tady jsem se jí bohužel nedočkal. Uznávám fantastickou filmařinu, která ve mně nejednou dokázala vyvolat úlevný smích, ale jinak vždycky raději dám přednost těm „blbejm pošťákům“, kteří si mohou dovolit akcie pouze za deset pencí, než vychcánkům typu Jordana Belforta a jeho vlčí smečce. Do "komplexní fresky", která by o něčem vypovídala a do něčeho se strefovala, má tahle bezuzdná taškařice hodně daleko. (16.01.2014)

Brilantní bláznivá komedie, ve které salvy smíchu střídají salvy stolice z dokonalého herectví Leonardka, když předvádí zfetovanou "mozkovou obrnu" a nechává si strkat hořící svíčky do prdele od Mistress Venice. Dokonale jsem se po celou stopáž bavil a dokonale jsem se po celou stopáž smál, cíl je tedy splněn? Pro Belforta rozhodně! Nejenom, že naprosto bez svědomí v reálném životě okrádal stovky tisíc převážně chudých lidí, kteří jen díky němu skončili pod mostem. Nejenom, že si žil jako král, on ještě vyvázl de facto bez trestu, napsal si o svém kokainovém podnikání knihu, vydělal prachy a nechal si natočit tuto monstrózně sebeheroizující a přehnanou autobiografii, ve které okradené odsune na periferii veškerého zájmu, aby v plné kráse ukázal opět sám sebe jako vtipného a v podstatě neškodného zlodějička a naivku, který ztělesňuje tak trochu pokřiveného Robina Hooda burzovního "obchodu". Ta "spodina", kterou opovrhoval a okrádal? Ta nemá ve tříhodinové stopáži ani roli komparzu, zkrátka neexistuje. Čas se ovšem mnohokrát najde pro jeho monology, ve kterých se uboze (a úspěšně) snaží obhájit a přesvědčit diváky, že: "musím zacílit na bohaté", případně desetiminutové proslovy, ve kterých žvatlá o tom, jak mu hrozně záleží na tom, aby se měl každý stejně dobře jako on. Belfort tedy nejenom celý svůj pseudopodnikatelský život okrádal chudinu, on pro ní o tom ještě natočil film, přičemž ho ona na oplátku vytleskala vestoje. Ani gram heroinu vyvolávajícího morální otázky, jen špinavý crack a debilní fízl, který si dovolí kurvit divákovi zábavu zatčením jeho hlavního hrdiny, aby na konci filmu smutně koukal do ztracena s nevyřčenou větou: "Proč jsem probůh nebyl jako on?". To je důvod, proč tento film, ačkoliv si ho po filmařských stránkách zaslouží ABSOLUTNĚ, nedostane tu vyjebanou pátou hvězdu ani kdyby mi za pět minut Belfort přistál na zahradě, zaplatil mi kokainem a nechal mě nakazit HIV od jeho žhavé manželky! 84% (26.05.2014)

Podle mého je sice u Vlka z Wall Street nabíledni srovnání se slavnými opusy Martina Scorseseho Mafiáni (1990) a Casino (1995), ovšem toto srovnání lze následovat nejen v pozitivním definování Vlka z Wall Street jako podobného oběma zmíněným, nýbrž i v negativním definování Vlka z Wall Street jako jim nepodobného. Tato nepodobnost mu pak snad může zajistit pozitivnější přijetí i mimo okruh filmových fanoušků, skrze tuto nepodobnost jej lze kritizovat jako významově problematický, a zároveň se dá skrze tuto nepodobnost hodnotit jako velmi odvážné umělecké dílo. Více v mé analýze zde, pokud by to někoho zajímalo. (18.01.2014)

// Miluju to Martyho poselství, vlastně jediné, co si na konci filmu musíte rozhodnout je toto: Buď jste zmrdi, kradete a válíte se v penězích - nebo jste podctiví chudáci a potí se vám koule v sockách. Nic jiného z toho vyvodit nelze a upřímně, jsem s tím smířen. To podstatné je, že jsem si odseděl tři hodiny v kině, při kterých jsem se neustále smál, zíral s pusou dokořán, na to, co se to tam sakra stále děje a celou dobu se královsky bavil tím vším, co mi Scorsese ukazoval. Tohle rozhodně nebyla poslední projekce, Vlk bude nepochybně patřit do top mých letošních filmů a nominace na Oscara jsou právem zasloužené - zbývá jen nějaké proměnit. (17.01.2014)