Zvíře

Jediný co mě v souvislosti s filmem Zvíře mrzí, je fakt, že nejsem sochař. Bejt totiž sochař, tak už jsem dávno obdaroval Prahu a s ní i celou naší zem sochou Belmonda v nadživotní velikosti. Za to, jakým způsobem ve Zvířeti Belmondo belmonduje a je naprosto k usmíchování. Claude Zidi dokonale využil užasné Bebelovi obličejové mimiky a vytvořil tak nejsexoznějšího mentála v dějinách stříbrného plátna. Obsazení Raquel Welch byla taky trefa do černého. Jako pár fungovali Bebel a Raquel naprosto dokonale, vzájmně si na své fórkování fantasticky nahrávali a to jiskření mezi nima bylo šukeznější než porsche plný bikinových holek. Najít v tomhle filmu chybu je stejný jako chtít hledat upřímnost v politických slibech. Zvíře je totální luxusní nášup prvoligovýho humoru. (11.01.2010)

Nejupřímnější zpověď komika se železnými nervy a akrobatickým nadáním veškeré kaskadérské kousky přežít. Jindy by mi asi hodně zatrnulo, kdyby na mě skočil tygr stejně tak, jako skočil na Bebela. Jenže Bebel si se šelmičkou ještě pohrál, zadal příkaz a ta ho bez potíží poslechla. A takových scén je tam daleko víc. Zvíře je tak pro mě nejoblíbenější a nejzábavnější Belmondovka. Cítíte z ní neuvěřitelný klid a pohodu a přitom víte, že celá řada scén Belmonda musela stát minimálně trojitý přepraný trencle. Takový pocit třeba z dnešních filmů nemám a pravděpodobně ani nikdy mít nebudu. (11.07.2016)

Jako retard nebo gay je Belmondo k popukání, jeho handrkování s Welchovou mi ale nepřišlo vtipné vůbec. Scenáristicky šikovně postavená a nápaditá lidová zábava, která příkladně vytěžuje téma kaskadéřiny, kdy se hrdina fyzicky angažuje nejen před filmovými kamerami, ale neustále i v civilním životě (třeba když si zaběhne z hospody zatelefonovat). Výborná je scéna, kde Belmondo musí do zemdlení opakovat pád ze schodů kvůli hloupým chybám režiséra a hlavní hvězdy. (03.07.2016)

To je taková pecka i po letech, že se od ní nedá odtrhnout. Původně jsem se po celodenním lenošení u bedny chtěla jen kouknout na snad nejkrásnější ženské tělo ve filmové historii, ale neodolatelný Belmondo v tradiční antidvojroli a božšká Raquel mě opakovaně vtáhli, zmáčkli, vycucli z posledních sil, aby mě nabili novu energií a radostí nad tím, že existují starosti typu nesmrtelnost brouka a nic víc není třeba pár okamžiků řešit. (29.12.2013)

„Jedete na Montmartre? Jak to víte? Někdy jsou takové noci“ :-) Co dodat. Klasika, klasik. Společně s Mužem z Acapulca můj nejoblíbenější Belmondo. Mám rád lidi, kteří nejsou (za každou cenu) vážní a navíc si sami ze sebe (nikoliv z druhých) umí udělat prdel. To není zase tak běžná záležitost (vlastnost). Navíc zde Belmondo mohl bezezbytku zůročit svoji původní profesi kaskadéra (viz jeho úsměvné naháněčky se sociálkou, popř. scéna(y) pádu ze schodů). Jako třešínka na dortu je tu potom (pro nás chlapy) božská Raqueel Welch. Je nesmírným potěšením sledovat tuhle dvojici (btw, tahle volba byla opravdu pověstnou trefou do černého) jak se navzájem pošťuchují a nahrávají na smeč(e) a scéna, kdy Raquel vylézá (po střemhlavém skoku z vodopádu) na břeh, patří mezi ty, kdy se chlapovi nedostává potřebného okysličení (v) mozku. A teď mi řekněte (chlapi) co víc si může člověk přát?! Pohodová oddechovka, která se (mi) NIKDY nepřejí. (24.07.2012)