Všestranný francouzský umělec Richard Bohringer se narodil za druhé světové války ve městě Moulins ve střední Francii, jeho otec náležel k německé okupační armádě. Později se rodiče přestěhovali do Německa a Richard byl dán na výchovu k babičce z matčiny strany do Paříže. V dětství trpěl četnými zdratovními problémy, kvůli tomu také zanedbal vzdělání a začal se živit různými způsoby. Ovlivněn všeobecným kulturním vzepětím mladé generace v polovině šedesátých let začal uplatňovat svůj literární talent a upozornil na sebe články v časopisech a především dvěma divadelními hrami, které byly s úspěchem prezentovány na pařížských scénách.
Se světem filmu přišel Bohringer do kontaktu počátkem sedmdesátých let, a to hned ve dvou profesích, jako herec a scénárista. Jeho první filmovou rolí byla postava přítele hlavního hrdiny v zapomenuté komedii LA MAISON (1970), velkou příležitost mu pak poskytl režisér Charles Matton postavou neúspěšného zpěváka ve filmu ITAL Z MĚSTA RŮŽÍ (L'italien des roses, 1973). V polovině sedmdesátých let pak Bohringer napsal tři filmové scénáře, z dnešního pohledu se však jedná o významově okrajové záležitosti, podobného charakteru byly i jeho další úlohy před kamerou.
Výrazněji na sebe ve filmu upozornil až počátkem osmdesátých let, například jako důstojník gestapa ve vysoce ceněném dramatu POSLEDNÍ METRO (Le dernier metro, 1980). Následně začal točit několikrát ročně, účinkoval ve filmech různých žánrů, k práci jej zvali významní režiséři jako například Claude Lelouch, Michel Deville nebo Claude Zidi, později se jeho častějším spolupracovníkem stal Jean-Pierre Mocky. Tato doba Bohringerovi přinesla také první vavříny. Postavou psychopatického vězeňského dozorce Lorcy ve filmu ÚČET (L'additional, 1984) si vysloužil Cézara za nejlepšího herce ve vedlejší roli. Stejná cena jej pak čekala za roli bretaňského venkovana v melodramatu VELKÁ CESTA (Le grand chémin, 1987). Stejně jako u řady jiných francouzských herců, tak i Bohringera u nás známe spíše z odlehčenějšího žánru; jako žárlivého manžela Borise jsme jej mohli vidět v komedii NALEVO OD VÝTAHU (À gauche en sortant de l'ascenceur, 1988) po boku Pierra Richarda.
V této době už Bohringer dostával převážně hlavní role, jako nacistický dezertér se objevil v dramatu PO VÁLCE (Àpres la guerre, 1989) nebo záletný šlechtic v historické komedii GALANTNÍ DÁMY (Les dames galantes, 1990). Další hlavní roli, Charlese Brice, manžela slavné zpěvačky, si zahrál v oceněném dramatu z období druhé světové války KLAVÍRISTKA (L'accompagnatrice, 1992). Také v devadesátých letech znovu točil i několik filmů ročně, řada filmů s jeho účastí (byť opět již v menších rolích) byla uvedena i u nás, začal také pracovat více pro televizi. Zatím naposledy jsme Bohringera u nás mohli vidět v historickém válečném dramatu ADMIRÁL (Admiral, 2008), kde se objevil v menší roli generála.
Richard Bohringer se od poloviny osmdesátých let věnuje také hudební tvorbě, uplatnil se jako zpěvák, v roce 1988 vydal autobiografickou knihu C'est beau une ville la nuit, v níž zpracoval své nelehké životní období spojené s drogami a pouličním násilím (podle této knihy v roce 2006 sám zrežíroval stejnojmenný film). Stejně jako jiní francouzští herci, tak i Bohringer se zapojil do politiky a v roce 2007 podpořil prezidentskou kampaň Françoise Bayrou. Richard Bohringer má tři děti, všechny se více či méně pohybují v uměleckém prostředí, nejvýrazněji o sobě dává vědět dcera Romane Bohringer (*1973), která je též úspěšnou herečkou.
Pavel "argenson" Vlach
