Až vyjde měsíc

Motiv generační vzpoury předteenagerského (předvýrostkovského) věku v době končící beatnické a rodící se hippiesovské éry je mimořádně zajímavý i svým umístěním geografickým (Nová Anglie, vývojově nejstarší část USA), tak společenským (polovojenské skautské hnutí). Zálesáctví předchozích staletí se prolíná se zbytky prudérie a tradiční výchovy v osobnostech předčasně vyspělých, individualitou mimořádně silných a nadaných dětí. Dílo a jeho aktéři, jejichž reálnost je mimo pochybnost, mají sice v běžném praktickém životě stopový výskyt, ale existují. Dokonce i ve světě zvlášť konzervativního amerického maloměsta, jež je svými hodnotovými orientacemi rubem nablýskané líce obou oceánských supraaglomerací - jak atlantické, tak pacifické. Filmové kvality, o nichž se obsáhle rozepisuje Radek 99, svéráz a působivost MĚSÍCE dále dotvářejí a prohlubují. Příběh, který zaujme vtipem, humorem i hloubkou autorského ponoru, se ke svému prospěchu vymyká převládající úrovni hlavního trendu nejen americké, ale i světové filmové produkce. (16.07.2012)

„Deník oddílového vedoucího, 2. září. První den pátrání po Samovi Shakuskym. Morálka je nízká. Asi proto, že Sam je nejméně oblíbeným skautem v oddílu. S velikým náskokem.“ Další bizarní, divný, vtipný, hravý a nápaditý výlet s panem režisérem, na jehož filmy si už snad (?) začínám pomalu ale jistě zvykat a přicházet jim na chuť. Práce se všemožnými detaily, barvami, dekoracemi a rekvizitami se mi moc líbila (technická a vizuální stránka na jedničku). Stejně tak casting, ostatně užívat si pohromadě takové herce jako jsou Murray, Norton a Willis se člověku nepoštěstí každý den, že. Ovšem myslím, že se podařilo vhodně vybrat i dětské představitele a konkrétně hlavní dvojice mě i přes svoji účelnou mentální „převyspělost“ (na kterou jsem obyčejně ve filmech dost háklivý) slušně bavila, stejně jako všechny ty fóry, ať už záběrové nebo slovní. Paradoxně nejslabší na filmu mi přijde příběh jako takový. Člověk se sice vzhledem k výše vyjmenovanému nudit nestihne, ale já osobně se dějem necítil strhnutý natolik, abych si film dokázal užívat naplno (a scény s bleskem a skákáním přes vodu mi i přes tu nadsázku přišly mimo a zbytečné). Proto to vidím na „pouze“ solidní 4*. „Někdy si dávám listí do vlasů. Ochladí to hlavu.“ – „Dobrý nápad. Možná by taky pomohlo sundat si beranici.“ (20.07.2015)

Opět se mi někam zatoulala niť. A tak rád, bych tomu filmu pomohl! Už vím: milý film. Ten přívlastek je hnus, obvykle totiž svádí lidi k šišlání, tady je však potřebný. Wes se dá rozpoznat; podivíni, kolorit, hudba, kamera - a je to dobře, protože se mi zdá, že jeho osobitost není vycucaná z palce, prostě to v něm je a basta! Jen nevím, jestli je mu dovoleno velké plátno. Ono se totiž může stát, že člověk takovou dávku hravosti neunese a začne jeho svět považovat za epileptický. (16.07.2012)

Bezprostředně se mne to dotklo spíš v hlavě, než v srdci. Uvidím, co si budu myslet, až se mi to rozleží. Ale co si budeme povídat, film, který se zastává dětí, co jsou divné, to přece nemůžu odsoudit. - Po opakované projekci dodávám, že jsem si uvědomila, že tohle je snad zatím jediný film, kde nejenže toleruji Edwarda Nortona, ale dokonce ho miluji! (18.01.2013)

Na ideové rovině v podstatě hraná verze Fantastického pana Lišáka, pouze s větším zájmem o nedospělého hrdinu, který je ale u Andersona roven hrdinům dospělým (což pěkně ukazuje parťácky vztah kapitána Sharpa a Sama). Svou nechuť opustit krajinu dětství, vzdát se divočiny a vlastní přirozenosti ve prospěch civilizace, tentokrát král filmové indie říše vyjadřuje s velkým nádechem nostalgie (která se trochu bije s několika nečekaně dospělými scénami první mládežnické lásky). Ustoupit před ní občas musí i jeho nenapodobitelná hravost. Banálnost některých dějových zvratů a charakterových proměn, zaviněná nadbytkem postav a snahou každou z nich po zásluze odměnit, kontrastuje s neskutečnou vypiplaností každého záběru. Vtipy nekřičí, aby upoutaly naši pozornost a napoprvé snad ani není možné je všechny pochytit, resp. najít v mizanscéně. Právě s ní Anderson dokáže pracovat s podobnou nápaditostí a smyslem pro poezii prostoru jako třeba Jacques Tati. Na rozdíl od něj ale pracuje s menšími plochami (příbytek Bishopových vytváří díky „rozkouskování“ na jednotlivé místnosti dojem domečku pro panenky) a také rozsáhlejší exteriérové prostory panorámuje tak, že působí velmi ploše (asi jako side-scrooling videohry). Obdiv, s jakým puntičkářstvím a nápaditostí je film udělán (tedy ne vymyšlen) protentokrát převážil nad okouzlením, ale i tak jde o ohromný posun, neboť před pár lety jsem Andersona řadil mezi režiséry, s kterým na dálku nikdy kamarádi nebudeme. 85% Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec, sinp (19.07.2012)