12 let v řetězech

Upřímně řečeno, otroctví je blahobytnému středoevropanovi 21. století poněkud vzdálené téma, a pokud by se emoce vstřebané z takovéhoto filmu měly redukovat na pouhý nezúčastněný povzdech ("to bylo hrozné, co se tenkrát v Americe dělo"), bylo by to dost málo. Naštěstí 12 let v řetězech nenabízí tento patetický jednoúčelový impuls k uronění několika krokodýlích slz, ale dává podnět k hlubšímu uvažování: Otroctví tu není prezentováno jako zlo páchané individuálně jedincem vůči jedinci (nebo skupině), ale jako společenský problém, který je důsledkem nadřazení osobního vlastnictví morálce, nebo lépe řečeno přizpůsobování morálky principu posvátnosti osobního vlastnictví. Jistě, Epps byl zamindrákovaná pokrytecká svině se sadistickými sklony (excelentní Fassbender), ale takový Ford byl vlastně slušný člověk, který otroctví chápal jako přirozenost (neřkuli božskou nutnost), kvůli které měl také Solomona za živou věc, za svůj směnitelný majetek. Rázem se (domyslíme-li tezi o nadřazenosti osobního vlastnictví morálce do důsledků) ocitáme v dnešní době a v našem prostoru (protože co jiného je např. problém "exekucí po česku", ničící celé rodiny pro pár korun dluhu - ať už vzniklého z hlouposti, nevědomosti či opomenutí)? Když se ale vrátíme do poloviny 19. století na americký Jih a k příběhu nešťastného Solomona Northupa, tak je pozoruhodné, jak nepateticky a zajímavě McQueen příběh zpracoval. Jeho osud není interpretován jako především boj chytrého a vzdělaného černocha s hloupým otrokářem (jak by se to lacině nabízelo), ale spíš jako boj vzdělaného člověka zbaveného lidství s nesvobodou jako takovou, jako boj o holý život. Brutalita, elementární nespravedlnost, nemožnost bránit se všemi prostředky (včetně svého intelektu) a maximální utrpení jsou stavy zprostředkované s multidolarovou precizností, které nelze po technické stránce vytknout ani ň. Zimmer sice použitou hudbou vykrádá sám sebe a scénáristův tok času jsem vnímal jako hodně nelineární (čas filmu vs. Solomonův čas; to vypadalo minimálně na kubickou funkci...), nicméně výsledkem je nadprůměrný hollywoodský film, který je možná motivovaný reflexí či vyrovnáním (v tomto ohledu jsou Stud či Hlad tématicky mnohem aktuálnější a v mnohém podnětnější), ale který má celou řádku motivů a námětů ke špekulaci (24.01.2014)

Vážně pojatý film od režiséra se jménem slavného herce Steve McQueena. Příběh svobodného čenocha, který se stal otrokem, a jeho druhů. Zážitky má jak z Chaloupky strýčka Toma, plné útlaku a násilí. Film ale příliš nebavil a kromě dokumentace života v otroctví neměl výraznější děj ani zápletku. Slabota na to, že snímek dostal 3 Oscary (včetně Oscara za Nejlepší film) a 6 nominací. (06.12.2015)

(1001) Ještě si to nechám projít hlavou. Byla jsem hodně zklamaná a asi nejvíc se mi teď zatím honí hlavou, že vlastně nechápu, co tím chtěl režisér říct. A tím nemyslím téma jako takové, ale tvůrčí přístup k němu. Nerozumím použité hudbě, nerozumím, podle čeho se rozhoduje, komu se dá kolik prostoru, nerozumím závěrečnému bohu na mašině. Jedná se o epizodické vyprávění, tak proč si Fassbender oproti ostatním pánům (hercům) hraje na boha. Vadil mi způsob snímání, který je sice hodně blízký, ale vlastně nezainteresovaný, jako by nesledoval žádný záměr. V tom zanikne spousta věcí, které by mohly a měly být vidět (lynčování, ukecávání Fassbendera) Chvíli je zvuk manipulovaný a potom už vůbec, proč. Jak může udělat tak parádní střihovou pasáž, jako tu zpívací Danovu/kázající Cumberbatchovu, a potom už v podobném smyslu nijak nekomponovat. Je-li to osobní příběh, proč nezůstáváme s tou osobou více beze slov a mnohem bolestněji (a víme, že to McQueen umí). Já doufám, že to má všechno nějaký vnitřní smysl, který jsem nepostřehla, hlavně ať to prosím není ústupek výtkám, že jeho filmy nebývají příliš divácké. (03.02.2014)

V některých záběrech nehorázně zdlouhavé, avšak ze široka vzato příliš zkratkovité. 12 let uteče a divák si to v konstrukci děje ani neuvědomí - resp. není to dostatečně věrohodně zaznamenané. Hans Zimmer používá stále stejně vycizelované durové akordy, které střída s molovými ala Inception, akorát namísto robustních syntezátorů tu tentokráte máme jemné smyčce, či klavír. Pár scén je tam neskutečně silných a z hlediska explicitního násilí dosti nekompromisních, Fassbender je ďábel a pár oduševnělých mono/dialogů by se tam taky našlo, ale chybí mi komplexnější výstup/myšlenka. Jako příběh o jednom člověku možná ucházející, jako komplexní oscarová freska selhávající. Bohužel občas McQueen neví co z toho vlastně chce udělat. (02.02.2014)

U podobně angažovaných snímků mám problém s tím, že konzistentní vyprávění je až příliš často zásadně upozaděno a děj slouží pouze jako nositel sledu samostatně funkčních scén na téma "bílý muž byl pěkná svině". Myslím, že v tomto případě lze podobný přístup vytýkat snad jen ve třetí čtvrtině, ale i tam je obhajitelný snahou akcentovat motiv otrocké rutiny dané části příběhu. Dvanáct let v řetězech vypráví v poklidném tempu, ale natolik pečlivě, že se příběh (až na onu stagnující třetí čtvrtinu) stále posouvá dál a, přes určitou epizodičnost, narativně drží při sobě. Tematiku nabízí s citlivým odstupem, nesklouzává ani k ultimátní a nesmlouvavé obžalobě, ani k bohorovné benevolenci k dané části historie. Jde o selektivní vyprávění hlavního hrdiny, který si prošel otroctvím. O to uvěřitelnější (a obhajitelnější) je epizodičnost sestávající ze silnějších, až knižních momentů, stejně tak určitá nekompletnost a zamlženost děje. Opravdu jde o výjimečně citlivé uchopení tématu, jak díky výjimečně pokornému a nenávisti téměř prostému vyprávění autora předlohy, tak díky umu tvůrců snímku. (18.07.2014)