Můj vysvlečenej deník

Naděje. Víra. Doufání. Divák stále doufá, že se české filmy nebudou neustále plácat na místě a na suchu. Plácají. Divák věří, že příběh téhle „vysvlečené“ dívky (která se prakticky nesvlékne) začne někam směrovat, zápletky začnou dávat smysl, postavy se začnou chovat jako lidé z masa a kostí a možná budou i krapet sympatické. Jenže tihle teenageři jen nadávají dospělým, sobě navzájem, chrápou si s partnery, pomlouvají se nebo se chtějí dostat kamsi do Súdánu. Děj je výrazně zmatený, nejasný, jsme zahlcení velkým množstvím postav, které nikoho nezajímají, děj nikam neposouvají. Body nahoru přinášejí lehce zajímavě stylizované animované titulky a předěly i talentovaná Veronika Kubařová, tedy do té dob, než zjistíme, jaká je její postava nána. Nejsmutnější je, že si tvůrci ve střižně nevšimli, že některé scény jsou bez naprosté návaznosti. Někdo se tu s někým líbá a pak už se ti dva prakticky nepotkají, svůj „vztah“ nikam neposunou a my vůbec nevíme proč. Prostě ticho, prázdno, nic. Nálepka zbytečnost poslední doby by téhle tuzemské podívané vlastně docela slušela!! (13.12.2012)

Takhle dýňovej film jsem teda opravdu dlouho neviděla (dýně byly fakt v každém druhém záběru). A teď vážně. Jedná se o zcela stereotypní film o holce, která se zamiluje do toho nepravýho. Pochybnosti, milostné zvraty, kamarádky a milující kamarádi. Co ale film sráží o úroveň níže, je absence humoru, nadsázky a hlavně dobrých herců. Zatímco rodiče hrají, seč jim síly stačí (Petro Špalková, bravo), jejich děti hrají unyle a nezajímavě. Jejich role jim nevěřím. A vlastně celý film je pro mě dost neuvěřitelný. Na druhou stranu by mě to u českého filmu nemělo překvapit, protože my to jinak neumíme. (11.11.2012)

Vysvlečený deník Martina Dolenského má dva problémy, bohužel asi dané i tím, jak vypadá svět jeho cílové skupiny - za prvé nemá o čem by byl, a díky tomu, za druhé, je o ničem. Půl hodiny čekáte, jestli se ty náhoďácké odnikud nikam se plácající záběry, v nichž mladí a obvykle celkem schopní adepti héreckého umění opovrhují city všech kromě svých vlastních, uberou k něčemu, co by jim dalo nějaký smysl, ale ne... a kupodivu to tak zůstane až do konce, kde je nám objasněno, že život nejsou sluníčkové happy endy atd. Problém je, že konfrontace zpovykané sobecké mládeže s vážnými věcmi je natočena tak, že vám dokáže být naprosto lhostejná, a když naskočí závěrečné titulky, zmůžete se jenom na myšlenky "Ehm, no, kde se stala chyba, že jsem nic z toho tenkrát takhle nevnímal, a když jsem se s tím setkal, chtěl jsem tomu dát pěstí?" a "No ty vogo, jak zařídit, aby z mých dětí tohle nevyrostlo?" Záměr byl možná dobrý, ale díky režii si z celého tohohle "zážitku", kterým byl zabit nedělní hlavní vysílací čas na veřejnoprávní televizi, pamatuju jen to, že když mají fiktivně bestsellerové (ne tak úplně jako Ultraviolet, která neznámo proč dělá, že je podle comicsu, když není, ale celá Johana Rubínová je jakýsi zvláštní sociální projekt Jana Hlaváče) týnejdžerky splín - pardon, deprese s naordinovanými prášky - tak jdou chlastat šáňo do fontány uprostřed nákupní galerie - hlavně ty z nich, které jsou těhotné a vědí o tom. Palec nahoru pro Petru Špalkovou a vlastně vůbec všechny dospělé herce... ale o nich to jaksi být nemělo, že?;) Z hlediska diváckého je tohle naprosto zbytečná záležitost - kdyby se tu deziluzivně fetovalo, poslouchala se Nirvana (opožděně přeju všechno nej k jubileu nalezení osvícení, Kurte;)), a páchaly se sebevraždy, chápal bych to líp, i když bych to svým dětem asi taky nepouštěl. Veronika Kubařová by měla brát rozmanitější role než štětkoidní sociální retardy - svým z některých úhlů hezkým ksichtíkem to totiž opravdu nezachrání. Ačkoliv otázka - přiznačná i pro celý Deník - zní, co vlastně tato mladá žena, nejprve neuvěřitelně zaláskovaná do o 17 let staršího rejžoproducenta Karla Janáka a poté do "jen" o devět let staršího režiséra Pavla Kheka (náhoda, že?;)) od života chce... 40% (14.04.2014)

Tak chci se na to podívat už 5 let, ale odvážil jsem se k tomu až teď, kdy jsem teoreticky "neměl na výběr"... Nutno uznat, pár světlých momentů to má, pokus je to hezký, ale bůhvíjak jsem se u toho nebavil, skoro všechny postavy mi byly nesympatické, celé to graduje hrozně divně - nahodile a zároveň extrémně předvídatelně (třeba tajemství smrti Johaniny matky jsem bral jako fakt od té chvíle, kdy se o ní zmíní poprvé - tím pádem je tenhle tak jednoduchá záležitost, že vážně přemýšlím nad tím, jestli jsem někdy viděl něco jednoduššího) a celkově to je poměrně nuda. Ještě bych tu mohl pitvat chování postav, které vlastně nemají žádné starosti a tak jsou spíš šablonami, ale je to komedie, tak to zas tolik kritizovat nebudu. A Johaně fakt nevěřím, že jsou "normální česká rodina jako kterékoli jiná v republice". Všechny rodiny totiž mají moderní vily, obrovské zahrady a nula starostí, že ano, to je realita... Asi bych to tolik nekritizoval, ale takhle se žije skoro ve všech českých komediích a už to působí spíš trapně. 2* (07.03.2021)

Po dlouhém představování se vydělí základní sestava hrdinů, přičemž na dívky se hezky dívá a mladíkům vévodí pár výstředníků. Zažívají bujaré mejdany, zlomená srdce, zrady, trucy, výlety, úlety. Jejich vrstevníci se na plátně nejspíš najdou ve věrných situacích i díky jazyku, starší si vybaví léta, kdy se všichni rodiče jeví jako trapní ignoranti, a ocení přerod Petry Špalkové v roli dívčiny macechy. Nálada sedí, ale chybí silnější obsah a hlavně energie Snowboarďáků, tak nakažlivá, že většinu chyb spláchla. (18.12.2020)