Pěna dní

ABSOLUTE GONDRY. Neuvěřitelný film z jiného století. Režijní génius Gondry si zvolil ten nejtěžší možný úkol - na filmové plátno převést nezfilmovatelný kultovní text Borise Viana a jeho ,,mission impossible" se snad zázrakem podařilo dovést do zdárného konce. Ten film se prostě nedal natočit tak, aby nevypadal směšně, lacině, absurdně, trapně, leč kouzlem Gondryho génia to celé dohromady funguje. Scénář se překvapivě věrně drží knižní předlohy (i když z ní logicky vypouští celou řadu věcí - na konci jsem třeba marně čekal na smutný konec myšky, kočičí eutanazie se ve filmu neodehrála) a je až neuvěřitelné, že Gondry (alias filmový doktor Mišmaš) skutečně do svého filmu byl sto zhmotnit třeba legendární koktejlpianino, speciality od Gouffého, zbraň srdcerváč atd. Vyzněním mi pak v celé řadě scén připomněl tvorbu filmových surrealistů, třeba našeho Jana Švankmajera, vždyť kupříkladu protáčení dlaní při pozdravu jakoby vypadlo z nějakého jeho filmu (oživlý domovní zvonek jakbysmet). Není ale divu, vždyť už Vianova novela je surreálná, sám film pak ještě navíc přidává nový estetický rozměr, onu tolik typickou a nezaměnitelnou poetiku, nádherný svět z filmové dílny Michela Gondryho, tvůrčí prostředky a jednotlivosti, v celku je to pak znovu klasický Gondryovský příběh velikosti osudové lásky, tolik typický pro jeho (předchozí) snímky. Boris Vian a Michel Gondry, zvláštní nečekané spojení, které je ale v hloubi dokonale logické - oslava nespoutané imaginace a erupce neudolatelné fantazie + ... věčný svit neposkvrněné lásky... PS: Pocta dandysmu by si snad zasloužila trochu jiný typ herců, hlavně Audrey Tautou coby mladá Chloé mi ani trochu nekonvenovala s představou mladé Chloé... (09.07.2013)

To hračičkovství mě začalo po deseti minutách iritovat. Ta nesnesitelná, otravná, uřvaná Gondryho hyperaktivita! Pokud jsem dřív říkal, že sice neumí vyprávět, ale jeho práce s rekvizitami je mi sympatická, tentokrát mi z ní bylo nepříjemně a já měl stejný pocit, jako když sedíte dvě hodiny v hospodě s někým, kdo ani na okamžik nezavře pusu a mluví a mluví a hlasitě a mění dikci a dělá výrazné citoslovce a vy mu chcete narvat skleničku do krku, aby už mlčel, proboha, jen aby chvíli mlčel! 1 a 1/2 (23.11.2013)

Troufám si tvrdit, že Pěna dní je snímek, v němž se až neuvěřitelným způsobem podařilo skloubit vytříbenou formu s působivým obsahem. Nedovedu si představit, že by někdo kultovní román Borise Viana převedl na filmové plátno lépe než právě Michel Gondry. Rozjel sice svou fantazii doslova na plné obrátky, ale zároveň se až překvapivě věrně držel knižní předlohy a podařilo se mu zachovat i její osobitou poetiku, která je ve filmu výrazně umocněna překrásnou hudbou. Herecké obsazení nemusí sednout každému, ovšem já osobně jsem nadmíru spokojená. Navíc jsem si naprosto jistá, že opakovaný výlet do surrealistického světa Colina a Chloé mi umožní ještě větší vcítění se do zákoutí jejich romantických duší. (25.12.2020)

"Lidé se nemění. Věci se mění." Nikdy nekončí milostný vztah reality s fantazií. Nikde se nespustí tolik imaginativní oddanosti, zasutého myšlenkového prožívání, nevybíravě rozmazlené absurdní dominance vážnosti situací, jako v Gondryho zasněně hravé, odpovědně rozmařile těkavé, ustaraně mrazivě živé Pěně dní. Surrealistický myslitel nazul všednosti krásu "plodu" fantazijního flirtu, postavil ji k otevřeným vrátkům opojného solitéra, nepředstírajícího štěstí zisku i žal ztrát, doufajíce v náročnost ctitelů citu kvalitního vnímání života i snů. (22.06.2016)

Abych byl zcela upřímný, dlouho jsem nad hodnocením váhal. Počítal jsem všecha pro a proti, klady a zápory, až se mi z toho začalu pomalu, ale jistě kouřit v mé malinkaté kebuli, tak jsem se nakonec rozhodl, že se na to vyprdnu a dám to srdcem. Tudíž čtyřka. Sice ne nějak extra čistá, ale prostě mi nedalo, abych neocenil všechnu tuhle,(nejen) vizuální nádheru, nebo fantazii, které se mi za těch 131 minut dostalo. (06.04.2015)