Sama v čase normálnosti

Ano, takhle jsme, Mařenko, tehdy žili... 1) Věrohodně působící příběh ukazuje, že peklo si děláme navzájem bez ohledu na společenský režim. Nelze ovšem nedodat, že některé režimy dávají těm zmetkům více prostoru, než jiné. 2) Dobově velmi trefené postavy pomalu procitající vrchní sestry (43letá Nela Boudová), sekretářky Vlasty (výborná 40letá Hana Ševčíková), Martiny matky (skvěle na nervy jdoucí 65letá Zdena Herfortová), homosexuálního lékaře (51letý David Prachař), odcházejícího rezignovaného primáře (74letý Jan Kačer), přes mrtvoly jdoucího kariéristy (44letý Pavel Nečas) a dalších padnou do dusné atmosféry nemocnice jako ulité. Připomínají pamětníkům, s čím jsme se tehdy natolik sžili, že jsme to už místy ani nevnímali. 3) No a na igiho B (hodnotil odpad). se nezlobte, on už je takový:) (11.01.2012)

Se špatným scénářem se dobrý film udělat nedá. Motivace postav tady funguje leda jako deus ex machina. Jejich jednání je tak nelogické, že se mění podle toho, jak zrovna scénáristka potřebovala postavit určitou scénu a pak mžikem v další scéně se už zas chovají naprosto jinak. Postavy navíc půsbí značně nepříjemně, až hystericky - to hlavně ženské. Vrchol je rodinný soud, závodní schůze a postava matky. ____ Nemůžu si pomoct, ale kdyby stranické schůze v sedmdesátých letech řešily, že ta a ta sestřička souloží s tím a tím doktorem a co z toho plyne (že by musela opustit pozici vrchní sestry? Ani omylem! I dneska by ji tím spíš získala, natož tehdy), tak by tím zabily tolik času, že by se pacienti museli obrátit pro pomoc k babám kořenářkám a zaříkávačům. /8. 1. 12./ (08.01.2012)

Tvůrci se snažili postihnout dobová dilemata, kterým lidé čelili. Trochu jsem se ztrácel , která z těch mnoha linií je ta hlavní. A celkově se to na příběhu obyčejné sleje do takého celkového sdělení o této době, ani by se do toho tahala politika. Ukazovat tuto dobu na známém nedostatku záchodového papíru je trochu klišovité. Dnes mě s kamarádem a dvěma kamarádkami vyhnalo ze Staroměstského náměstí policejní komando, takže jsem měl ještě mnohem věrnější zážitek komunistické doby (demonstrace proti neschopné vládě poradil si s koronavirovou pandemíí - jsme druzí na světě v počtu nakažených a je zákaz pohybu mezi okresy, sportu , vycházení po 21 hodině apod.). (07.03.2021)

Neočekávala jsem nic. Pokud něco, tak asi nějaký podivný průměrný film. O to větší bylo moje překvapení. Nejdřív jsem si "nahodila" tři hvězdičky, protože mě docela dráždila hudba; sem tam jsem si přišla jako v Paříži na starém kolotoči, sem tam úplně jinde... jen ne v dění filmu. Ale pak mně film umožnil ponořit se a rázem z toho vypluly hvězdičky čtyři. Pro mne každopádně nadprůměr. Působící snímek bez zbytečných prvoplánovitě půsovivých scén. Flashbacky by asi mohly vypadat trochu jinak, nicnémě výborné herecké výkony a celkem slušný příběh to všechno dohání. Především tedy ty herecké výkony. Myslím, že všichni zúčastnění mají můj obdiv. Hmmm... a tu televizi, co tam hrála také docela důležitou roli, tu jsme doma měli až do devadesátých let, musím se jít zeptat, z kterého roku ona holka vlastně byla. (10.01.2012)

Téma Charty 77 nebylo dosud veřejnoprávní televizí vytěženo ani z poloviny tak, jak by si to tenhle nesporně důležitý moment naší historie zasloužil, takže už za volbu tématu má Viktor Polesný body navíc. Nejvíce se tenhle nový televizní film blíží Brabcovu PF 77, nemá ale onu naléhavost a hloubku. Šedavost normalizace byla trochu potlačena, nesklouzla ale k podivně pastelovým návratům seriálu Vyprávěj. Hlavně z počátku jsme měl trochu problémy uvěřit některým hercům jejich role, scénáristka ovšem vedla jednotlivé dějové linie tak umně, že mne příběh záhy vtáhl a už nepustil. Hlavně propojení dobového kontextu a ryze osobních problémů vdovy, matky samoživitelky v éře reálného socialismu stojí za pochvalu, stejně jako vykreslení charakterů všehoschopných soudružek a kariérních lékařů. Výborná byla pak rekonstrukce příjezdu Václava Havla a Pavla Landovského k poštovní schránce a jejich pokus poslat chartu prezidentu Husákovi. Dojem autentičnosti podpořilo i použití dobového televizního vysílání a dalších dobových propriet. (Silvestr 1983 mi pak čistě subjektivně připadal, jako by vypadl z nějakého filmu Bohdana Slámy, ti punkeři byli úžasní...) Z hlediska kolektivní paměti je dobře ukazovat právě takovéhle příběhy, aby se na dobu totality u nás jen tak nezapomnělo... Záslužný (veřejnoprávní) počin... (08.01.2012)