Čapkovy povídky

Jedna z najlepších adaptácií kníh, akú som kedy videl. Každá poviedka je súčasťou jedného príbehu a pritom si zachováva vlastnú atmosféru. Najepickejšia je jednoznačne Balada o Juraji Čupovi, v nej exceluje Paľo Bielik. Frič dokázal zo štúdia vytvoriť plnohodnotnú predstavu exteriéru a ešte k tomu mu sekunduje vynikajúca Škvorova hudba. Moja obľúbená poviedka je však posledná, o nebeskom súde. "Ja ťa súdiť nemôžem, lebo viem o tebe všetko," asi najlepšie zhŕňa Čapkove neraz noetické písačky. (21.09.2018)

Vedle Vávrova Krakatitu patrně nejlepší filmová adaptace literárního odkazu Karla Čapka, která se ve díky zkušenému Martinu Fričovi stala nadčasovou výpovědí o lidském svědomí, odpovědnosti a vině. Má to takovou tu prvorepublikovou patinu a přitom umělecky hodnotný obsah, nevyznívá to lacině a rychlokvašeně jako převážná většina českých filmů vzniklých před znárodněním kinematografie. I v malých rolích se objevují velcí herci své doby. Komické i tragické příběhy, ze kterých je poznat Čapkův rukopis. 80 % celkového dojmu s ohledem na dobu vzniku. (23.11.2008)

Moooc příjemný filmík, u kterého vůbec nevadí, že jednotlivé povídky jsou k sobě trochu neobratně připojeny a nemají ani kdovíjak stmelující výpovědní hodnotu. Je to totiž nonstop skvělá a chytrá zábava, která se dokáže plně opřít o knižní předlohu, popřípadě o vynikající herce ve všech rolích (kromě tradičně skvělých Marvana či Smolíka hlavně Palo Bielik, jehož opilecká etuda hraničí buď s hereckou nebo alkoholickou genialitou). A navíc ze všech povídek (snad kromě vyloženě komediálního hledání dítěte) čpí to Čapkovo pohrdání hrabivou společností a vrchností, mezi nimiž to má poctivý člověk hodně těžké. Dost možná nejhezčí film Martina Friče, jehož vynalézavé režii tentokrát nelze nic moc vytýkat... (27.09.2018)

Psal se rok 1947, znárodněný československý film hledal svou novou tvář a filmoví tvůrci spolu s ním nová témata. Martin Frič si tehdy vzpomněl na rozsáhlý literární odkaz Karla Čapka, z jehož tvorby si zvolil Povídky z jedné a z druhé kapsy. Čtyři různé příběhy jsou pak originálně semknuty v jednotný celek, vytvořený rámcovou postavou inspektora Bartoška, procházejícího celým filmem. Tím u nás vznikl první povídkový film s celovečerní stopáží a založil tak tuto tradici, která byla v pozdějších letech hojně využívána. Méně známým a pro celý projekt důležitým faktem zůstává spolupráce bývalého středoškolského profesora Jaroslava Žáka na výsledné podobě jednotlivých povídek. Vyrovnaný výběr veselých a vážných historek nabízí divákům širší dějové spektrum. Fričovi se podařilo sjednotit jednotlivé povídky v ucelený rámec a divák tak plynule navazuje na předešlé motivy. Ozdobou filmu jsou skutečně vynikající herecké výkony všech zúčastněných. Vedle Marvana, Filipovského, Pištěka, Smolíka nebo Šmerala vysoce ční Pal'o Bielik a Jaroslav Průcha, kdy oba herci předvádějí vrcholné výkony své kariéry. Osobně mám nejraději povídku s názvem Balada o Juraji Čupovi, která je strhujícím příběhem o vině a trestu. Sekvence, v níž vrah hraný Františkem Kováříkem putuje sněhovou vánicí několik kilometrů sám se odevzdat četníkům náleží v dějinách hraného filmu k nejpůsobivějším. Bohužel se stále jedná o neprávem přehlížený a plně nedoceněný film, jehož kvality jsou však nesporné a trvalé. (23.11.2008)

Čapkovy detektivní povídky jsem četl před čtyřmi lety k matuře a dost mě bavily. Tenhle film nebyl špatnej, ale myslím, že některé povídky se daly zvolit lépe. Dost mě tam iritoval ten nábožensko-moralistický podtext a hlavně závěr, který mi zkazil zážitek z filmu a definitivně posunul moje nerozhodné hodnocení směrem dolu. To, jak byly jednotlivé povídky propojeny se mi docela zamlouvalo a nejvíc mě bavily třetí a čtvrtá. (25.06.2010)