Režie:
Martin FričKamera:
Otto HellerHrají:
Hugo Haas, Jiřina Štěpničková, Karel Hašler, Truda Grosslichtová, Theodor Pištěk, Jindřich Plachta, Jiří Plachý st., Ella Nollová, Václav Trégl (více)Obsahy(1)
Veselé příhody tří starých mládenců, jedné utajené manželky a potrhlého velitele ostrostřelců... Oslavou příchodu nového – dvacátého – století začíná rozmarná komedie podle stejnojmenné frašky Františka Ferdinanda Šamberka, jehož jméno je spojeno se zakladatelskou generací Národního divadla. Napsal na čtyřicet titulů oblíbených veseloher a největšího ohlasu zaznamenalo právě Jedenácté přikázání, příběh o utajené ženitbě zapřisáhlého starého mládence. Její humor i znamenitě řešená situační komika inspirovaly i filmaře. První verzi natočil v roce 1925 režisér Václav Kubásek podle silvestrovského představení Vinohradského divadla. Zvukovou verzi natočil o deset let později Martin Frič, na scénáři výtečné komedie se podílel E.A.Longen a Otakar Vávra. Hlavní roli c.k. notáře Voborského, který pro lásku ke sličné měšťanské dcerce zradí přísahu, že se nikdy neožení, hrál v obou přepisech Hugo Haas. Zatajovanou manželku pak ve Fričově adaptaci Jiřina Štěpničková, veselé kumpány Jindřich Plachta a Jiří Plachý, potrhlého ševce Václav Trégl a jeho energickou ženu Eližbětu Ella Nollová. (Česká televize)
(více)Recenze (58)
Jo, jsem teď přísný, ale už mě to nebaví. Navazuji na komentář Subjektiva. Všechno, co ve filmu je, je už tak neskutečně ohrané. Ano, vím o tom, že je film z roku 1935, ale říkám to se znalostí filmů starších. Hugo Haas hraje už asi podesáté tu samou roli (podruhé teda vyloženě tu samou) a i když je fajn, tak sympatie už u mě ztrácí. Celý film by se vůbec nemusel stát a mohl by kdykoliv skončit, kdyby byť jediná z postav kdykoliv řekla aspoň jednou pravdu a nechovala se jak úplný idiot. Má tohle někdo fakt rád? Já vím, že je to veselohra, ale mně to žádné veselí nečiní. Nejsmutnější je na tom, že od roku 1930 se natočily v Československu asi tak tři filmy, které by nebyly jako Jedenácté přikázaní. Kdyby tohle byl první film, tak je to klidně na tři, možná i na čtyři. Ale to zase ne, na to je to příliš nesnesitelné. Ale když se na ten samý film koukám po padesáté, tak už ne prostě. ()
Je takřka nepsaným pravidlem, že mnohé z úspěšných divadelních inscenací jsou záhy následovány svým filmovým ztvárněním. Obdobná praxe nabývala čilého zájmu již v období třicátých let, kdy filmoví režiséři a producenti bedlivě sledovali každé zahájení divadelní sezóny předních pražských scén. Šamberkova satirická fraška, strefující se v milimetrové přesnosti do šosácké a prudérní společnosti přelomu století, se na repertoáru pražského Národního divadla poprvé objevila v rámci speciálního silvestrovského představení (1933) a čítala potom několik úspěšných repríz. Není tedy divu, že krátce poté se Šamberkův majstrštyk stěhoval do filmových ateliérů na Barrandově. Originalní, jemně ironizující humor filmu vtiskl především výjimečný Hugo Haas v roli nešťastného notáře Voborského, dohnaného svými povedenými kumpány k sofistikovaným lžím a přetvářkám. Jiřinu Šejbalovou, která kralovala jevištnímu nastudování, vystřídala v hlavní ženské roli tehdy třiadvacetiletá Jiřina Štěpničková, která vyvrátila mnohé z předem vyřčených kritických úšklebků a dokázala především sama sobě, že obstojí v konkurenci s přímočarým Haasem a dalšími velikány českého herectví. Nemalý podíl na úspěchu filmu má vedle Fričova rozvážného režijního vedení také nekompromisní Otakar Vávra, který tehdy působil zatím ještě coby scénárista a autor experimentálních avantgardních snímků, a celá plejáda vynikajících hereckých osobností v čele s Jindřichem Plachtou, Václavem Tréglem, Theodorem Pištěkem či Karlem Hašlerem. Vědomí, že bezmála osmdesát let staré filmové příběhy si stále získávají nové obdivovatele a stávají se legendárními, to jest nesmrtelnými, se zdá být dostatečnou satisfakcí pro všechny zúčastněné. ()
Černobílá komedie s Hugo Haasem jako jedním z party zapřísáhlých starých mládenců, kterému se jeho předsevzetí staromládenectví začne rozpadat. Po němé verzi druhá podle divadelní hry Vinohradského divadla, kde si zahrál opět hlavní roli a je to jeden z nejzábavnějších filmů s tímhle borcem. Něco, co naplňuje pojem film pro pamětníky, ikdyž je to po klasikách jako Kristián (1939) trochu pozapomenutá záležitost. ()
Scénář: Emil Artur Longen a Otakar Vávra. Hudba: Karel Hašler (který zde i hrál), navíc skvěle herecké obsazení téměř ve všech rolích, i v těch téměř epizodních..Vzpomeňme si spolu např. na utlačovaného manžela Cafourka kterého ztvárnil Alois Dvorský.? Už to samo o sobě, a třeba ještě víc představuje a zajišťuje jistý úspěch a nevšední filmový zážitek. Nejlepší scény ? Tak určitě ta nakonec v podobě falešného a záhy nefalšovaného požáru pod vedením zmateného Bartoloměje Pecky (výborný Václav Trégl). A pak také ta kdy Emanuel Středa (Jindřich Plachta) vylejzá z okna, a kdy už je prakticky na zemi tak stále pod sebou hledá pevnou zem ! Na rozdíl od něho, já vím že stojím pevně na zemi, no spíš tedy sedím a dávám za lepší 3*. Kostýmové filmy, navíc z počátků našeho století ty já rád. ()
" Nežeňme se, nežeňme se, hop héééj, nežeňme se, nežeňme se, hop héééj!!! " Tahle kultovní písnička z úst třech starých mládenců v podání Hugo Haase, Jindřicha Plachty a Jiřího Plachého jsou absolutně kouzelné! No a když se jeden z nich natajmo ožení (Hugo Hass) a svoji ženu (Jiřina Štěpničková) před svými dvěma kamarády vydává za svou dceru, je o zábavu sakramentsky postaráno! Tolik výborných situací, hlášek a vynikajících rolí všech dalších skvělých herců dělají z této veselohry opravdu nestárnoucí srandu, u které se vždycky, ale opravdu vždycky od srdce zasměju! " My jsme spolu domluvili pane nadporučíku, vy mi dáte satisfacky!! " Hahahahaha, prostě neskutečnej kult!!! ()
Galerie (9)
Photo © Archiv TV Barrandov
Zajímavosti (2)
- Na scénáři se podílel režisér Otakar Vávra, čímž si získal všeobecné uznáni mezi profesionálními scenáristy. (kosticka7)
- Hugo Haas měl ve svém vídeňském bytě „sentimentální oltář“ tvořený z fotografií těch událostí z jeho života, na které rád vzpomínal a které se mu navždy vryly do paměti. Jedna z fotografií byla právě z tohoto filmu, konkrétně fotografie ze svatební scény v kostele, kde je po boku Jiřiny Štěpničkové. Připomínala mu dobu, kdy byli oba mladí a kdy se jeden druhému líbili. Toto vzpomínání Hugo Haase je možno vidět v televizním dokumentu Na návštěvě u Hugo Haase z roku 1968. (Luxocculta)
Reklama