Newyorská romance

Hudební filmy mě téměř vždy donutí sehnat si soundtrack a Love song není výjimkou. Nejen výborné texty, ale hlavně melodie dodávají herectví dvou hlavních protagonistů a jejich časté improvizaci (místy nervózní Keiře Knightley i jako vždy pohodovému Marku Ruffalovi) ten punc něčeho navíc, dokonce mě donutily odhlížet od Danova alkoholismu a od jeho vztahu s dcerou a spíše si film užít jako koncert, než jako filmové dílo, což je trošku škoda. Emoce tak šly mírně stranou a zůstaly jen smysly a vjemy (sluch, zrak). Tohle je snad ten jediný (ale zato zásadní) důvod, proč nedávám plné hodnocení. Jinak jde o malinký film, vyrobený podle šablony z výrobní linky nezávislého amerického filmu, který vysoko nad průměr pozvedávají hlavní představitelé a hudba, stejně jako Dan pozvedl nenápadnou píseň z baru v možný obrovský hit. PS: Od scény s posloucháním playlistů z mobilních telefonů se se sluchátky na uších dívám na svět kolem sebe trochu jinak. (22.09.2015)

Love song je pro chviličkáře. To znamená, že chviličkář má rád tyhle filmy pro některé jejich chvilky nebo momenty, které můžou s přehledem ovlivnit jejich hodnocení směrem nahoru. A to je můj případ. Jako celek bych ho zařadila zřejmě do průměru, myslím, že na Oskara zrovna není, ale když jsem viděla Dana s Grettou, jak si pouští staré songy v noci na nábřeží a pak skončí na parketu, tak mně bylo moc fajn u srdce. A o tom to celé je. Film stojí samozřejmě na písničkách, na slovíčkách, některých moc pěkných dialozích a právě na těch bezva chviličkách. Mark Ruffalo je sympaťák a i když se ta jeho placatka z jeho ruky téměř nehnula, tak hrál hudebního producenta parádně a pro mě byl natolik důležitou postavou, že nebýt jeho, nevím, nevím. Trochu jinak jsem to cítila s Keirou, tam jsem váhala nad tím, jestli ta role jí padla na tělo jak ušitá. Z mého pohledu bych tam asi dosadila někoho jiného, ale já tomu zase až tak nerozumím, tak to nebudu hrotit, jinak jí mám ráda. A ještě nechci zapomenout na kamaráda Gretty, který jí poskytl azyl, protože to byl kluk srdcař a takový lidičky mám ráda......Pojďme se opít z našich slz...." (16.09.2014)

Očakával som príjemný nezávislý indie americký film, ale dostal som čistú komerciu. Lenže ono je to stále príjemný film, najmä pretože sa odohráva v uliciach NY. Vážne ale nemám nikdy v úmysle si pozrieť alebo navštíviť koncert Maroon 5, lenže tento film sa práve z popularity Adama Levina snaží ťažiť a mne to pripadá pomerne vypočítavé. Všetko je síce predvídateľné, v istý moment ale sa film dostane do momentu, kedy má možnosť sa vybrať čo sa týka vzťahových rovín buď jedným, alebo druhým smerom a vyberie si ten, povedzme že korektnejší, prijateľnejší, ale zároveň asi aj logickejší. Záver bude možno prekvapením, pretože si niečo musíme domyslieť a nie je nám všetko doslovne ukázané, ale zase tomu chýbala väčšia gradácia. To mimochodom bude Carney stále teraz točiť ten istý námet na sto spôsobov? 50% (27.12.2016)

Nad mé očekávání příjemný film, který má jednoduchý, leč poutavý děj, sympatické herce v hlavních rolích a příjemnou hudbu. Prostředí, v němž se odehrává, je také atraktivní. Co mě však zamrzelo, je, že jsem očekával, že během nahrávání písně bude opravdu natočen i klip, který pak ve filmu uvidím. To se ovšem nestalo a tak mi přišlo ono střídání lokací poměrně bezvýznamné, neboť pár závěrečných fotek nenahradí to, co mohlo nabídnout video. (19.10.2014)

Málokdy film tak výstižně okomentuje svou vlastní vypravěčskou strategii. Love Song využívá hudbu přesně v souladu s jedním Danovým výrokem, podle kterého kvalitní muzika dokáže dodat kosmickou hloubku i těm nejbanálnějším výjevům. A Carney ji takhle využívá skoro nepřetržitě. Sebelepší hudební doprovod ale nikdy plně nenahradí promyšlenou dramaturgii, prokreslené postavy a věrohodné dialogy. Příběhu chybí jakékoli pnutí mezi hrdiny, stejně jako vážnější konflikt nebo překážky, které by museli překonat. Pakliže jsou zapálení hudebníci limitováni časem nebo penězi, vyprávění tuto skutečnost dobře tají. Naopak se zdá, že se vlastně mají relativně dobře a nikdy nestrádají tolik, aby si nemohli sednout do kavárny, zajít do baru nebo na nákupy. Obě hlavní postavy jsou ke smůle přirozeně působících herců ploché a jednají zkratkovitě. Nejvíc života v sobě mají nikoli nucené dialogy (snažící se působit chytře narážkami na lepší filmy jako Jerry Maguire nebo Taxikář), ale scény, které z větší či menší části očividně vznikly improvizací (bazén). To ovšem platí pouze pro dialogy mezi Keirou Knightley a Markem Ruffalem. Catherine Keener a Hailee Steinfeld v rolích Danovy matky a dcery existují jenom ve vztahu k protagonistovi a ve vyprávění slouží výhradně jako neživotné nástroje přesvědčující nás, že Ruffalo je navzdory svému alkoholismu, zahálčivosti a mírné hysteričnosti v zásadě dobrý člověk, milující manžel a fajn táta. Přestože je Love Song filmem bez chutí a bez nápadu, pokud jej na sebe necháte volně působit, pravděpodobně odejdete z kina v povznesené náladě. Jen nesmíte moc přemýšlet nad jeho ideovým podložím. Pak si zřejmě rychle uvědomíte, jak plytký a falešně svobodomyslný film to je. Love Song navenek soucítí s indie hudebníky, ale ve skutečnosti jim umožňuje jen tu cestu za úspěchem, která vede přes spolupráci s velkými nahrávacími společnostmi. Jak jsem ale naznačil výše, skutečnost, že odmítám přijmout podřízení se mainstreamu za normu, není zdaleka jediným důvodem, proč Love Song považuji za slabší film než Once. 50% (04.07.2014)