Žena je žena

Otázkou, jíž si si musím položit, je: užil bych si "Une femme est une femme" stejně, vidět jej z pohodlí domova bez spolustolovníků (jen na okraj, onehdy se servíroval i Godardův masterpiece "U konce s dechem")? Není má výsledná pouhopouhou ozvěnou - dle mého skrovného názoru - zdařilého večera s hektolitry vína nejen francouzské provenience, halloweenskými proprietami okolo (ano, jsme multikulturalisté, jsme kosmopolitní a skutečně se za to nestydíme!, respektive oni se nestydí, já se stydím, ale na tom není nic divnýho, vezmu-li si v potaz, že stud je jediná emoce, kterou mám... vyjma strachu) a prej kvalitním hulivem, které jsem však neokusil, mne znáte, ne?... co jsem to však chtěl? ta paměť!, yes, řeklo se povedený večer... inu večer... de facto to byl večer přesahující do brzkých ranních hodin... nic to však nemění na otázce, jež je klíčová, užil či neužil vidět jindy, jinde a jinak? Myslím, že ano, ruku do ohně bych za to sice nedal, ale snad ano. Godard je Godard, a já ne že bych to teprve teď pochopil, rozeznal jsem jeho jinakost již při našem prvním styku, jiné je teď to, že jsem poprvé vnímal jeho rukopis opravdu pozitivně, intenzivněji mne oslovil, pluli jsme na jedné vlně... A to je to jediný, co můžu reálně o prožitku konkrétně z tohoto filmu říct, napsat, je-li to málo, smůla, lepší to už nebude! 75% (20.11.2014)

Do Godardova kabaretu má člověk chodit jen tehdy, když neví, jestli se chce, nebo nechce (právě) rozmnožovat. Jinak bude celé představení oslepován vnitřními záblesky. Apod. Tento snímek mi přišel jako jakási první revue na režisérově stříbrné scéně, na níž jsem před nedávnem zhlédl představení Mužský rod, ženský rod. Jak tomu bývá v dobrých divadlech s velkou tradicí, do nichž člověk chodí především za vzpomínkami a uvaděčkami (za těmi druhými ovšem marně, jak vím ze Semaforu), i zde se inscenace podobají, ba dokonce se zdají prostupovat. Tento úvodní kus mě oslovil o něco víc, snad pro jeho větší koncentraci, nadhled - a spád. Léaud je mi totiž podstatně bližší než mladý Brialy - a mezi onou nečekaně zjevenou Chantal Goya a Annou Karinou si netroufám volit. A v neposlední řadě - a to ovšem bývá na předměstských scénách na levém břehu dost podstatné - hudba: mám nesmírně rád Michela Legranda a tou bláznivě milostnou honičkou po celuloidovém divadle šveholila jeho řeč tak přiléhavě, že jsem si ani opravdu nestačil ujasnit, zda se mám ještě rozmnožit. Atd. (08.01.2021)

Ještě než přešel první legitimně postmoderní tvůrce Godard k esejům – nikoliv však psaným, nýbrž filmovým, protože on jako režisér používal namísto tužky kameru, střižnu nebo herce –, zrealizoval v 60. letech několik prvotřídních bijáků na hraně artu a entertainmentu, které jsou tím lepší, čím více prostoru v nich dostává stoupenec anarchie a maoisticko-trockistického sektářství Belmondo. Protichůdné, dvojité čtení uplatňuje film důsledně na všech rovinách: Hudba-Obraz, Muž-Žena, Divák-Cinefil, Improvizace-Organizace, Feminismus-Sexualita, Tragédie-Komedie. ____ Hudba se zdá obzvláště důležitá, ostře přerušovaná a záhy opět nastupující, každopádně předstupující před obraz, ovšem ten zůstává autonomním a není jí ovlivněn. Jde o zřejmý Godardův žertík, který anestetisoval vizuál hypertrofovanou hudbou, třebaže skutečnost je obrácená. ____ Godard pokračuje ve svém unikátním formálním vynálezu, kterým je prázdno soustředěné kolem postavy jako gravitační pole pohybů, které by mohla udělat, neboť Godardovi hrdinové nechodí, ale přepadávají dopředu, nestojí, ale balancují na místě. Spolu s tímto zakřiveným prostorem kolem lidské figury ztrácí svůj význam řeč a pracuje se s gesty, mlčením a citacemi. Godard má talent v tom, že jeho filmy jako by vůbec neměly scénář a vše vycházelo z dění jako takového. (24.11.2008)

Rozhodne zaujímavý film. Nie je to síce moja šálka kávy, ale keď už som toho mal dosť, prišli nádherné zvačša komické situácie. Godard sa hraje so všetkým, s konvenciami, prístupom k životu, k medziľudskými vzťahmi medzi mužmi a ženami ( ženou )... Fascinujúca je hudobná zložka filmu, ktorá si hraje svoj vlastný príbeh a má neobyčajné čaro. Je však trestuhodné považovať tento snímok za muzikál, či hudobný film, je to veľká mýlka. Príjemným oživením je aj spomínanie vtedajších filmov ( scéna s Belmondom - Na konci s dychom alebo scéna s Jeanne Moreau - Jules a Jim ). Žena je žena je typickou ukážkou pop kultúry začiatku 60-tych rokov a symbolom filmárskej hravosti novej vlny. 3+ (02.12.2013)

Hravě a rozverně a taky vynalézavě a velmi meta a v rytmu šansonu a čistě po francouzsku o tom, že když se žena chová jako kráva, pak jen chce, aby si muž domyslel, že je vlastně ovce. Když se muž chová jako blbec, pak jím skutečně je. A tak si jeden druhého zaslouží a jen tak spolu mohou být (ne)šťastni. (02.11.2016)