Sny na neděli

Velmi sugestivní film. Jako bych se vrátila v čase, protože jsem v padesátých letech jako dítě absolvovala léčebnou kúru v podobné zotavovně. Výstižné svědectví o dobách dávno minulých, kdy tuberkulóza byla téměř nevyléčitelnou nemocí. Mnoho se tam toho nenamluví, ale o to výmluvnější jsou velmi civilní a přirozené herecké výkony. Skvěle je vystižena ponurá atmosféra léčebny a zvláštní přísný, ale lidský přístup lékařů k pacientům. (19.07.2012)

Zajímavá kombinace příběhu a žánru. Co všechno je člověk schopen oběovat lásce. Někdy i život. Vhled do prostředí plicního sanatoria pokládám za výjimečný, stejně jako lidský přístup lékařů k pacientům (v roce 1959!). Melancholie romantické zápletky Cupáka a Vránové vytváří nádhernou konstelaci k tragédii umírajících. Vynikající Martin Růžek a Václav Lohniský. Zbytečně zapomenutý film, který osloví i dnes. (11.03.2012)

Průměrný film, který se dal shlédnout, ale v divákovi asi nezanechá hlubší vzpomínku, natož dojem. V padesátých letech byla TBC ještě dost rozšířenou nemocí a pacientům mnohdy přinesla doživotní následky. Navíc léčba byla zdlouhavá, táhla se celé roky, přičemž byli nemocní prakticky izolovaní, a tak nebylo divu, že se snažili občas z léčeben uniknout. Když se k tomu připočetla láska, nebylo divu, že mohlo dojít i k takovému případu. Ačkoliv si přiznejme - v tom právě spočívala výchovná funkce filmu - lidé, buďme zodpovědní ke svému zdraví a nehazardujme s ním, vždyť co to dá našemu zdravotnictví za práci, než nás zase dají do pořádku... Martin Růžek si zahrál mnoho rolí doktorů, tohle byla asi jedna z jeho prvních, Vránová s Cupákem byli jen průměrní, mnohem vícese mi líbil výkon Václava Lohniského. Malý štěk tu měla stařičká Terezie Brzková, více prostoru dostala LibušePospíšilová, později známá uvaděčka televizních Bakalářů s V. Menšíkem. O celkové kvalitě filmu svědčí skutečnost, že jsem měl při něm několik vln mikrospánku. (15.04.2016)

Nepříliš poutavý příběh z léčebny. Asi dvacetkrát za sebou ty jelita zopakují „krucifix“. To snad není pravda. Pak zazní pravdivá slova: „To je krásná noc. Hvězdy jsou docela blízko.“ „Umělecké“ prvky: dvojice je v Praze na výletě, najednou se děj skokově přesune do léčebny. Mezi Cupákem a Vránovou to moc nefunguje. Vránové jde lépe mrcha než zamilovaná študentka. Divný výlet do Prahy, kdy je polomrtvý Jindra tahán svou dívkou po ulicích. Pak ještě v horečkách promokne na kost. Sestřička musí přísahat. Zednářská symbolika: 4:21 – sign of silence; 57:25 – zeměkoule; 1:05:34 – Kopecký, skrytá ruka. Stále znova debilní hra „saprlot a krucifix“. Hláška: „Hele, hele, nech si tu propagandu.“ (06.02.2022)

Sny na neděli je velmi zdařile natočené filmové drama. Silnou stránkou jsou herecké výkony. Kamera krouží v pečlivě naaranžovaných obrazech a vyzařuje vznešenou a podmanivou symfonii ze svého středu do celkové lyrické atmosféry stísněnosti, strachu a naděje. Komunistickou ideologií se film naštěstí vůbec nezabývá a před očima se odtajňují vnitřní nejistoty i sny nedobrovolných souchotinářů. Kde jinde lze více toužit po životě a jeho krásách, když ne v zajetí vážné nemoci v odloučení společenského života. Hlavní ženskou postavou je začínající učitelka Jana Holečková (zajímavá Alena Vránová) ve své bezprostřední radosti, opatrné lásce v cudnosti a rozpačité stydlivosti. Hlavní mužskou postavou je student průmyslovky Jindra Valenta (dobrý Eduard Cupák) ve znuděné strnulosti a silném chtíči po nepřeberných životních radostech v čele s královskou perlou, jež nazývá se láska. Pocitová i tělesná. Ta chvějící svíravost je lékem i nebezpečným jedem zároveň. Nejsmutnější postavou příběhu je pacient Josef Tůma (dobrý Václav Lohniský) ve své nepolevující víře v uzdravení, blahodárné činorodosti i v touze po společnosti v osamělosti strachu z neodvratného konce. Z dalších rolí: otcovsky laskavý primář sanatoria (příjemný Martin Růžek), z uvěznění nemocnice prchající ženatý muž Franta Farták (sympatický Jiří Sovák), energický vypravěč a ochotník Voves (zajímavý Miloš Kopecký), či neurotický režisér ochotnického představení (Zdeněk Hodr). Ta výpověď beznaděje z přítomnosti kosící smrtky a spalující neutuchající žár obyčejného života je nejsilnější ve svých kontrastech obrazů, světel, stínů i počasí. Smrt, láska, radost a strach. Promarnit se nesmí žádná chvilka. (08.11.2016)