Odpad město smrt

Odpad (Prostitutka) město (Praha) smrt (PKD). Zachycení stavu, který dnes již neexistuje. Pražské komorní divadlo (PKD) ukončilo svou činnost v průběhu roku 2012 a Odpad město smrt je jedinečným epilogem uznávaného a oceňovaného souboru. Filmový přepis Fassbinderovy hry je svébytným podobenstvím lidského úpadku, korupce a nenávisti vůči druhým i sobě samému, přičemž kombinuje zcizující divadelní projev s filmovými postupy. Vysoká míra stylizace (jednotlivých záběrů či dialogů), dokonalé sepětí a souhra herců PKD a vůbec celkové zpracování dávají filmu nálepku ojedinělého projektu, který možná neosloví každého, ale většina si ho díky sugestivním obrazům zapamatuje. (11.11.2014)

Odpad, město, smrt může posloužit jako exemplární ukázka toho, jaký jedinečný filmařský talent má v Janu Hřebejkovi naše kinematografie. A jak byly jeho možnosti dlouhá léta spoutávány neinspirativními scénáři Jarchovského či adaptacemi M. Viewegha. Tento snímek však na rozdíl od většiny Hřebejkových filmů získal nespornou jistotu v silné předloze, byť se jedná o divadelní inscenaci. Fassbinderova divadelní hra se může jevit jako artefakt minulé doby a již včerejších myšlenkových proudů, ale Hřebejk-režisér v ní nalezl překvapivě silné souznění, jež se plně otisklo do kongeniální režijní realizace. Každý záběr se v ní stává vizuálním skvostem a důvěrně známá pražská metropole je přetvořena v až perverzní symbol úpadku díky geniálně zvoleným lokacím. V opravdu silné stylizaci a nejryzejších filmových postupech téměř zanikají divadelní kořeny, i když se řada situací odehrává v místech, které mají jevištnímu prostoru velmi blízko. I hercům se podařilo úspěšně přetvořit své výkony, aby byly pro filmové plátno únosné a nerušily. Především Gabriele Míčové a Stanislavu Majerovi se podařilo vytvořit živé a civilní postavy navzdory myšlenkově přetěžkaným dialogům. Odpad město smrt je především poctou dnes již neexistující divadelní scéně, skutečně upřímným a láskyplným zvěčněním její poetiky, herecké souhry a myšlenkové náročnosti. Díky tomu, že se Hřebejk dokázal oprostit od pietního převodu, získal tento netradiční počin skutečné opodstatnění a snad i nadčasovou působivost. (30.06.2013)

Priznávam, že sa mi tento film dostal do nahrávacieho plánu náhodou alebo omylom. Napriek tomu neľutujem. Hřebejka nijako zvlášť neobdivujem a Fassbindera považujem za zaujímavú personu z doby, ktorá je už za nami. Ale divadlo, ktoré sa ich pričinením dostalo do pražských ulíc a nadobudlo kontúry filmu, vôbec nie je zlé. Chvíľami vypäté, kŕčovité, ale možno to bolo zámerom tvorcov. A aj keď tento film nepovažujem za žiadne veľdielo, čiastočne v mojich očiach rehabilitoval Hřebejka, v čo som už ani nedúfal. (12.11.2014)

Viděno na festivalu Finále 2013. Musím říci, že nesleduji novinky a nezajímám se předem o tvůrcích filmů. Většinou jen tak nějak vlezu do sálu a pozoruji. Nutno podotknout, že mě přepadla mírná nervozita a panika, když jsem v předfilmové delegaci viděl Hřebejka. Zůstal jsem, nechtěl jsem se v danou chvíli a čas připojit k popíjejícím filozofům a jejich výkladům o axiomech. A dostal jsem to, co od filmových děl očekávám. Zážitek a prožitek. V míře vrchovaté a formě velmi blízké mému srdci. Samozřejmě se může spekulovat o tom, kdo tomuto sympatickému projektu pomohl ve svém vynikajícím provedení. Jestli dílu vtiskl výraznější tvář scénář mého oblíbeného německého režiséra Rainera Wernera Fassbindera, či divadelní adaptace Dušana Davida Pařízka, nebo herci divadla Komedie, kteří tyto role měli prožité už tolikrát. Ale nic z toho nemění na faktu, že jde o velmi výrazný umělecký počin. Kulisa paláce Lucerna byla zvolena velmi vhodně a dokonale zapadá do atmosféry filmu. Monology a dialogy vynikají svou inteligentní přesností. Slova létají, nebo jen tak proplouvají. Trefují se, i míjejí svůj cíl. Buší, zurčí, navazují na sebe se samozřejmou lehkostí, bzučí, štěkají, bodají, stékají, jsou ozvěnou nevyřčených vět i skutečností lidského společenství. Jejich síla odhaluje lidská nitra, psychiku jednotlivců, zakořeněný strach, tápání, bezvýchodnost, prodejnost, úplatnost, životní i společenskou vykořeněnost. Marná je snaha o hledání štěstí, vlastní identity, normálnosti. Při neznalosti cesty, či směru se do bahna marnosti, zkaženosti a dekadence zapadá hlouběji a hlouběji. Herci excelují: nešťastná prostitutka Romi (Gabriela Míčová), bohatý Žid (Martin Finger), pasák Franz (Stanislav Majer), transvestita Müler (Martin Pechát), paní Mülerová upoutaná na invalidní vozík (Dana Poláková). A Židův poskok Oskar (Jiří Černý), pro mě nejlepší herecký výkon ve filmu. Slova, marné hledání, dekadence, strach. Strach z okolí, ze skutečností, z představ, ze sebe samotného. A můj osobní chtíč po prožitku byl ukojen. Alespoň na malou chvilku. Alespoň na okamžik. (23.09.2014)

Shlédnuto v době Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Tak tento film je jasně naladěn na úplně jinou frekvenci, než jsem já. Absolutně jsem neporozumněl tomu, proč toto bylo natočeno. Divné tlachání a chování hlavních postav, mi k osvětlení motivu také nepřidalo, zkrátka podivnost na kterou velice rád hodně rychle zapomenu. (13.04.2015)