Temný případ - Série 3

Po druhé, rozporuplné, roztěkané a dost podivné sérii, výborné probuzení a návrat k dalšímu z vrcholů žánrové tvorby. Pizzolatta se scénáristicky probírá třemi etapami lidského života a perfektně zvládá jízdu dvou starých detektivů, co se vypořádávají s desítky let starým případem, kolem kterého kolovalo hodně různorodých teorií. U šestého nebo sedmého dílu, jsem čekal na konspirační napojení na kauzu Pizzagate. Pátou přihazuju za to, že se vrátil s nijak nepřehnanou zápletkou, která v závěru svou promyšleností a uceleností potěší. Za mě spokojenost, a za tohle detektivní cvičení jsem jen rád. Méně je mnohdy více, pane Pizzolatto, a vy jste si to očividně po druhé sérii uvědomil. Tleskám za herecký koncert Aliho a Dorffa. Pomrknutí na své úspěšnější detektivy z první série bylo taky velice příjemné. P.S. Linka detektiva Hayese s jeho manželkou byla perfektně zvládlá, logicky i emočně. P.P.S. Různorodost True Detective je úžasná v široké škále pojmutí temnoty v příběhu. Oproti první sérii, která je klenotem na poli thrilleru, si třetí série pohrává s temnotou lidské duše jedince a jeho vlastní sebedestrukce. Není tak očividná, jako linka mizení dětí a jejich rituálního vraždění z první série, ale je podobně nebezpečná. 90% (05.04.2020)

V kavarne na vas pomrkava barista. Po pulhodine priblbleho usmivani se jeho smerem a diskretniho zkouseni podpisu “pani Baristova” na ubrousek pocamrany kafem zjistite, ze mu pri zdobeni latte jen vletela do oka mleta skorice. Zhruba stejne podvedeny se clovek citi po dosledovani Temneho pripadu. Vubec tu nefungujou ty tri casove roviny ani ten motiv ztraty pameti, tvurci s nima mohli nadelat velkou paradu (skvela nahravka napr. na nespolehliveho vypravece), ale misto toho s nima vlastne neudelali nic. (26.02.2019)

Trojka tedy dost kopíruje jedničku - Nic Pizzolatto evidentně vyslyšel ufňukané hlasy, že dvojka byla úplně z jiného těsta, tak sáhl k osvědčenému receptu a namíchal to dost podobně. Akorát, že se mu povedl jen o hodně slabší vývar. Tím ovšem nechci vůbec říct, že by trojka nebyla zajímavá, kvalitní a koukatelná. Jako detektivka mě to sice moc nebavilo, dost se to táhlo, ale ty etudy o manželství byly drsné až až. Mimochodem - o Mahershalovi Alim jsem v životě neslyšela - a teď již podruhé (viz Zelená kniha) v jednom jediném týdnu takový zásek. Zdravím temného Aliho! (19.03.2019)

Pokud se vám třetí sezóna líbila, nečtěte dál. Pokud jste ji ještě neviděli, nečtěte dál a raději si utvořte vlastní názor. Tento komentář píšu vlastně jen pro sebe, abych si vyventiloval zklamání, které se mě zmocnilo po shlédnutí všech osmi epizod. Úvod způsobil to, že jsem se těšil na kriminálku plnou napětí a parádní atmosféry, místo toho jsem dostal velice podivnou kombinaci kriminálky, thrilleru Memento a hry DJC Švestka. Některé díly byly tajemné, jiné ještě tajemnější, ale pohádkově- telenovelový závěr poslal veškeré tajemno do kopru. No nic, půjdu si radši zavzpomínat na svá lepší léta a budu doufat, že po celou dobu udržím moč a myšlenku. 3*- (20.11.2019)

Nemůžeš se jen tak odpoutat od zachycené stopy. Proč? Protože v jistém smyslu, který není snadné sdílet s kýmkoli, jsi pořád ještě tam. I po vší té řadě let, které se kdysi začaly odvíjet v černé bídě, která se teď, přítomností někoho jiného, zase vynořila tak blízko. Jsi ještě tam, v té přízračné zelené džungli. A tyhle ulice, po jediném záblesku a sklonění nad nevinným tělerm, vypadají skoro tak prázdné a ohrožující, jako by se do nich džungle jen rafinovaně převlékla. Třeba tak jenom vypadají. Za šedivého podzimního odpoledne. Třeba zoufale opuštěná dětská hřiště s houpačkami nejsou tak docela opuštěná. Možná je to všechno jenom dozvuk. Vzdálená a klamná (i když skutečná) ozvěna toho pekla tam jinde. Třeba je přízračno jen mnohoznačností. Ze které se může vynořit jak těžko pochopitelná temnota, tak skoro stejně nepochopitelné, protože závratně nepravděpodobné příběhy životů, který svědčí o tom, že to taky může být všechno docela jinak. Že někdy se mlha rozhrne a vystoupí z ní trochu trochu smutku, ale i trochu světla. Nebo život se vším všudy: skoro nepochopitelně silná, až sebedestruktivní a nikdy neutuchající potřeba přátelství nebo sounáležitosti v jakékoli podobě (Rolland a všechny jeho příběhy…), skoro nepochopitelně vidoucí (něžný) cit (Julie a její „princ”), a konečně skoro nepochopitelně silná potřeba a schopnost zasahovat toho nejbližšího na nejcitlivějších místech, která určitě může znamenat to i to, ale protentokrát je nejspíš prostoupená hlubokým citem, ve kterém nechybí tělesno, které má, popravdě, v sobě něco trochu ďábelského, ale je to jen další, trochu drásající tváří lásky, která má chuť tak trochu na ruku-vruce a tak trochu trhat na kusy, což určitě není synonymum pro to, že to nebude, čas od času, hodně připomínat peklo (Ameile a Wayne a to, co mají mezi sebou…). ___ Tady a teď. Před tím a potom. Vše uchované v paměti... plné vypálených děr.. ., „Time is the fire in which we burn.” --- Ten žár, to nikdy nekončící tavení, to co se „s postupem času" stane s příběhy našich životů, ta otázka, v co se tyhle příběhhy „s postupem času" promění. V prach? __ Nebo z nich nakonec zbyde ještě něco jiného? ___ (26.02.2019)