Jak vytrhnout velrybě stoličku

V případě volného cyklu polokomediálních, polocharakterních televizních inscenací Marie Poledňákové se podařilo a daří pojednat podstatné téma: odvrácenou tvář feminismu a nesnáze ženy, která našla odvahu sloučit své profesní představy i mateřské závazky do jednoho uceleného, vždy napjatě žitého života ženy socialistické práce bez odlehčující možnosti přídatných služeb. Zní to skoro frázovitě a hrozně ekonomicky a jakoby mimo komediální rámec díla; je to ovšem zavádějící pocit. Napětí, které se z těchto vzájemně se podpírajících i rušících klíčových poloh vytváří, se stává nosnou základnou pro celý gejzír polovážných, polokomických scén, jež dávají dítěti netušené možnosti. V Tomáši Holém a jeho výbojném chlapeckém mužství byl tento výchozí rámec dokonán. Zběsilost, s níž toto zdánlivě bezbranné děcko usiluje o emancipaci nejen vlastní, ale v rodícím se patriarchální dikci svého nitra i své milované mámy, odzbrojuje; okamžiky hlubokých bezděčných mouder se střídají s uličnickými příhodami nezvladatelného syna a je těžko odlišit, kdo koho trestá či odměňuje víc: zda rodič potomka, nebo naopak. Němcův part, úloha nevinného muže, jemuž bylo bez zlé vůle odepřeno otcovství, je v této uvozující inscenaci potlačena. Cesta k dotvoření vlastně existující úplné rodiny, řešícímu problémy všech jejích členů, je cíl, který poetice celého bezděčně vznikajícího volného cyklu dává směr, hloubku i výhled. Komediální je ve VELRYBĚ současně společensky kritické (připomíná o něco starší nájemnickou trilogii, která do Tháliiny náruče přivedla Ivu Andrlovou). Dobové strázně osamělé matky a neposedného nápaditého syna poprávu získaly - a dále získávají - svou nadčasovost v nových a nových generacích svých vděčných, rozradostnělých diváků. Myslím, že právem. (02.12.2007)

Velice pěkný rozjezd dvoudílné české legendy, ve které hraje nejlepší dětská herecká hvězda (nebojím se napsat) světa. Jak Jak vytrhnou velrybě stoličku, tak i Jak dostat tatínka do polepšovny dokážu odcitovat nazpaměť, a to už o něčem svědčí. Jak vytrhnout velrybě stoličky by si i zasloužilo ohodnocení pěti hvězdami, ale v porovnání s druhým dílem o několik kroků zaostává, proto dávám nejvyšší stupeň čtvrté hvězdy :-). (16.04.2017)

Výborný, vtipný, v dobrom jednoduchý (také často fungujú najlepšie) rodinný film s dialógmi a hláškami, ktoré je radosť počúvať. K štvrtej hviezde to dokopáva perfektné herecké trio Preissová-Němec-Hollý. Akonáhle sa dostaneme preč z hôr, stráca snímka tempo, ale i tak sa jedná o podarený kúsok. Dvojku mám každopádne kvôli letnej atmosfére a vidieckej výprave, ktorá mi pripomína detstvo, o čosi radšej. (04.12.2005)

Hlášky: Vašek: - "Na mě se můžeš spolehnout!" & Luboš: - "Každej člověk si myslí, že horolezec je šílenec." Vašek: - "To já jsem." Luboš: - "No to vidím. Sypeš si do čaje sůl." & Luboš: - "Jak jsi na to přišel, že jsem horolezec?" Vašek: - "Jsem detektiv Colombo." & Luboš: - "Když ty jsi mi vystrojila pohřeb, já ti vystrojím svatbu." & Vašek: - "Máma říkala, že máme počkat venku." Luboš: - "Tak jdeme dovnitř." & Vašek: - "Když jsem byl malej, tak jsem ti věřil, že sis mě koupila v hračkářství, ale teď už jsem velkej a moc dobře vím, jak se narodí dítě." Anna: - "Opravdu?" Vašek: - "Po svatbě." (12.06.2016)

Takové filmy se už nedělají. Tomáše Holého jsem milovala už jako malá a myslím si, že lepšího českého dětského herce už nikdy mít nebudeme, škoda, že toho natočil tak málo. Jak vytrhnout velrybě stoličku je pro mě pohodový rodinný film, ale musím říct, že pokračování se mi líbí o něco více. Tenhle film jde více do toho dramatična, takže pro dětského diváka to může být nudnější. Dvojka je přeci jenom více do té komedie. (28.12.2020)