Špinavý trik

Dvacet minut pryč. Čtyřicet minut pryč. Hodina a něco fuč a pořád nic. Tenhle kousek se vleče, žvaní v něm sice vynikající herci (bavilo mě spíš ženské duo Amy Adams – Jennifer Lawrence), ale ani to ještě jaro nedělá. David O. Russell strašně chce a tím si podkopává nohy. Jeho předchozí Terapie láskou byla emočně velmi nestálá, dramaticky povrchní, komediálně průměrná. Herecky ale bravurní. Stejně jako tady. Ale tím to tak trochu končí. Sofistikovaná síť podvodů a intrik mileneckého páru narazí na ambiciózního poldu, který se chce prodrat nahoru. To už se ale pohybujeme ve světě velké politiky a samozřejmě i vyšších cílů tvůrců. Zápletka se rozvíjí velmi pozvolna, tu a tam jí komentují důležití aktéři. Postavy se hromadí, minuty přibývají a tahle gangsterka se pomalu a nepěkně zajídá. To „haló“ kolem si tenhle kousek nezaslouží.. (07.01.2014)

O. Russell mě nesmírně otravuje. Jeho filmy připomínají výkladní skříň klišé a konvencí a pokud ve Fighterovi všechno tohle fungovalo dobře, od Terapie láskou se to změnilo na prázdné pozlátko přikryté imitací "něčeho víc". Přitom jeho manýristické preferování některých postupů a kompozic není už ani "kýčovitě hezké" a cool (vzrušující), ale jednoduše prázdně samoúčelné. Zcela v souladu s nekončící přehlídkou "tak akorát aby nebylo vidět moc" dekoltů Amy Adams, která místo vzrušení budí po chvíli zvídavý pocit, že zda má pozornost přitahovat, nebo odvádět. Absurdně bohatý výběr dobových šlágrů, přehlídka debilních účesů, nefungujících paralelních linií a vypravěčských hlasů, tažená Balem, který už začíná trochu zapomínat, že herectví je něco víc než nabírat a shazovat periodicky 50 kilo. Po Vlkovi z Wall Street působí tenhle vyumělkovaný pokus o epopej klamu a přetvářky poskládaný do rádoby drzého a hloubavého celku ještě nejapněji. A to se mi poslední Marty pod kůži příliš nedostal. Ale pořád mám dost rozumu na to, abych poznal podvrh od originálu. [50%] (22.01.2014)

„Some of this actually happened.“ Nadsazený úvodní titulek dobře upozorňuje na slabiny i silné stránky Russellova žánrově neukotveného filmu. Ne, nebudeme vás obeznamovat s procedurálními podrobnostmi ústředního švindlu. Kdoví, jak to tehdy vlastně bylo. A ano, stejně jako to, co uvidíte, také Hollywood je jednou velkou hrou na pravdu. Takže budeme sami sobě hodně nastavovat zrcadlo a jiné odrazné plochy a od úvodní scény (příprava na výstup) upozorňovat na performativní rozměr podvodnického „řemesla“. Čili ne fakta a takové jejich dávkování, které by vytvářelo napětí a očekávání, ale sebereflexivní hříčka, bezezbytku patřící hercům. Kvůli upozadění průběhu operace ve prospěch vztahů mezi postavami, které popírají a znovunalézají vlastní identitu, není, co by vyprávěcí konstrukci drželo pohromadě a diváka ve střehu. Trhavý rytmus vyprávění můžeme chápat jako snahu přizpůsobit formu množství vypravěčů, jejich různým povahám a cílům (a hereckým projevům, protože téměř každý herec je naladěný na jiný žánr), osobně jej ale vnímán jako důkaz Russellovy režisérské nedisciplinovanosti, jakkoli zapříčiněné právě přílišnou důvěrou v herce. Podobně i manýristické využívání některých stylistických postupů (prudké nájezdy kamery) nebo samoúčelné zapojování dobové hudby svědčí o tom, že Russell řemeslo sice zvládá a ví, jak natočit „cool“ scénu, ale režíruje nekoncepčně. Záměny identit, žánrů, rytmu a vypravěčů jsou zprvu zábavné a film díky nim nepostrádá švih. Nadbytek obrazů a slov, jež v zásadě tvrdí stále totéž (a tvrdí to mnohem přímočařeji než třeba Preston Sturges v nestárnoucí The Lady Eve, ke které by zřejmě měla odkazovat postava Amy Adams) ale vinou beztvaré režie a bezvýznamné zápletky omrzí mnohem dříve než třeba ve Vlkovi z Wall Street, jenž se díky koncentrovanější a koherentnější naraci jeví jako výrazně kratší film. Před úplným odmítnutím a rychlým zapomenutím film, jak už se u Russella stává zvykem, zachraňují herci. Bradley Cooper a Jennifer Lawrence, jakkoli zábavní, se sice zapomněli přepnout z excentricky komediálního módu z Terapie láskou a obludná (s)exploatace těla Amy Adams postavu Sydney zbytečně zplošťuje a ubírá jí na ambivalentnosti, ale minimálně Christian Bale už pár let nevypadal tak špatně a nehrál tak dobře. 65% (21.01.2014)

Všechny ty nominace jsou pochopitelné, ale nebavilo by mne koukat na to znovu a když, tak jen kvůli některým málo scénám, které stojí za to především díky fantastickým hereckým výkonům, skvělé estetice, kostýmům a povzbujícím hudebním flákům sedmdesátých let. Ovšem vyladěné to je až běda a divák, která prokoukne sofistikované motivace postav a skvělou psychologii, bude spokojen. Nikoliv však ohromen. Na to je to příliš pomalé a nevyrovnané s x hluchými a zbytečnými momenty, kde nezbývá než se opájet skvělým vizuálem a to je při konverzačním filmu ne úplně v pořádku. (27.06.2014)

(1001) Mám problém s tady tím retrem, kdy každé vlasy jsou očividně paruka a každý výkon je očividně oscarový. A taky nemám ráda filmy, kde všichni mluví zaráz a nikdo se neposlouchá. Mám potom problém poznat, jestli je to karikatura a nebo jestli to vážně myslí vážně. Uff. A taky nemám ráda ty filmy, co pouští k filmu hudbu proto, aby se nemuseli obtěžovat s vyprávěním jinak. Nejvíc směšné mi ovšem přijde mluvit o tom, že tu jde o syrové emoce. Já jsem se na film dívala pouze kvůli Rennerovi a ten byl aspoň roztomilý, takže to nebyl úplně promrhaný čas. Ovšem měla bych se nejspíš zamyslet nad způsobem, jakým činím životní rozhodnutí (nebo aspoň rozhodnutí, na jaké filmy se podívat), protože jsem se právě dívala na téměř dvou a půl hodinový film, abych mohla vidět čtyřsekundový záběr, jak Jeremy Renner líbá ručičku svojí opravdové novorozené dcery. A jediná opravdická věta mi připadala ta Baleova nad spálenou mikrovlnkou: "Já nechci novou, já chci tu, co mi dal Carmine." (07.10.2014)