Hellboy: Královna krve

Velmi zvláštní film. Nový Hellboy působí jako pátý díl série s odkazy na předchozí dobrodružství, ačkoliv nenavazuje na del Tora a ony události jsme tedy neměli kde vidět. Je pak zajímavé, že kvalitu určují vlastně věci mimo tento film - kdyby ony předchozí čtyři filmy existovaly, byl by pravděpodobně zážitek mnohem "smysluplnější" a nepřišlo by nám na tom nic divného. V mnoha ohledech jde každopádně o milé překvapení vzhledem k tomu, že se o tom mluví jako o nejhorším blockbusteru roku - přitom mě to docela zaujalo. Není to bezchybný, není vytříbený ani precizní film, ale má pár zajímavých nápadů. (28.07.2019)

Nedá sa nič robiť, Hellboy je zatiaľ najhorší blockbuster sezóny a možno aj posledných rokov. Pritom namaskovaný David Harbour je sympatický pekelný chlapec a podobne, ako s Ronom Perlmanom by som s ním rád šiel na pivo. Lenže problémy sa nabaľujú už od samotného scenára. Záporáčka je doslova skladaná tri štvrtiny filmu dokopy, aby sa na niečo zmohla a predtým všetci len konštatujú, že ona sa do riti vráti a čo teraz s tým. Prasačie monštrum je väčší fail než Jar Jar Binks a ani odtrhnuté končatiny a množstvo brutality nevyvolávajú vlastne vôbec žiadne emócie. Marschall so svojim absolútne nijakým vizuálom toho veľa nezlepšil, najhoršie zločiny sa ale museli diať v strižni. Tak odfláknuté finále by sa malo púšťať na filmových školách, ako proste netočiť blockbusterové finále. No a humor by tu aj mohol fungovať, ak by bolo niečo vtipné už na papieri, z ktorého sa po večeroch herci učili repliky. Asi sa pritom cítili dosť divne. (11.04.2019)

Už když jsem odcházel z CSFD projekce tak mi bylo jasné, že jsem viděl film, který rozhodně nebude sedět každému. Film kterém se vůbec nepovedla humorná stránka, ale naproti tomu film který je dokonalý v mnoha scénách a až si mnozí diváci pustí film znovu, myslím že díky tomu půjdou s hodnocením výše. Další ze slabších věcí je hudba, tak nějak jsem ji nezaznamenal. Naproti tomu pozitivní věc je vyprávění příběhu a to že z Hellboye udělali potomka krále Artuše navíc tímto způsobem by se mohlo v budoucnu stát legendární. Takže za mě veskrze pozitivní filmový počin. A s výhradami dávám 4* a nějakých 74% (11.04.2019)

Ježžžyššš, tady ale zase teplo! Ale i tak mi to nedalo a vyděšeným cupitavým padešátem, s prdelí panicky přitlačenou ke zdi si to odhodlaně razím kohortou zdejších rozumbradických bukvoidů, abych vám s nasazením řitního věnce sdělil, že i nový Helboj je, vyjádřeno sofistikovanou filmově teoretickou heteroterminologií, totálně popiči. Nemá to sice nacipoetiku pana Býkovského a Přístav není až tak hustý jako Salvatore, ovšem syrově pekelné vize z řetězu utrženého britského řezníka s přístupností pro dospělé patology (KONEČNĚ!!!), navíc dokonale nasvícené, takže žádné negrodémonské rejdy za bezměsíčných nocí, jakož i nahláškovaný, svižný a celistvý podklad jako vystřižený z gotické učebnice apokalyptické démonologie s VY-NI-KA-JÍ-CÍM bylinným přesahem (Baba Jaga) a parádní hudba, mohou nezabavit pouze zženštilého rektoprospektora, mířícího do kina na korektní, anemickou, kýčovitě patetickou, pseudovýchovnou furtdokolovou sračku o oelasťákovaných létajících homokládech. A paxe tu těmi procenty řiť! (04.05.2019)

Marshalla mám upřímně rád už od brilantního béčka Psí vojáci. Za ty roky si vybudoval značku autora, který dovedně pracuje s libovolně nízkým rozpočtem. Přeci jen upířina Pád do tmy a vlkodlačí Psí vojáci stály pod tři miliony liber, stylové post-apo Soudný den zase pod sedmnáct. Finanční limity využil jako možnost vrátit se k praktickým efektům, hektolitrům falešné krve a poměrně sofistikované práci s očekáváním a kamerou. To samozřejmě vrcholí v seriálech, kam si ho zvou významné značky, aby natočil ne-zas-tak-velkolepé epizody velkolepým způsobem: fenomenální bitva v pilotu Black Sails, tragédie na začátku Lost in Space nebo nejlepší epizoda (jinak nekoukatelné) čtvrté série Hry o trůny, The Watchers on the Wall. V poslední jmenované Marshall například dlouze vystaví scénu směrem k bitvě s obrem a těsně před jejím začátkem ostřihne pryč, aby se vrátil až k drtivým následkům. // Proč ztrácím tolik času s tím, jak pracuje? Protože Hellboy je vlastně esence všeho, co natočil předtím. Neil Marshall vždycky režíroval upřímné "sračky" v tom nejlepším smyslu: zranění se v Psích vojácích léčila vteřinovým lepidlem, zatímco vlkodlaci vydávali zvuky ukradené ze soundbanky Warcraftu III; Pád do tmy je zase krvavá lázeň, kde se upíři zabíjí cepínem; Soudný den uvědomělá hra s pravidly braků a post-apo filmů a Centurion otevřeně parafrázuje Gladiátora i Běžícího muže. Hellboy je potom ničím neředěné béčko, které rekapituluje snad všechny prvky brakové fantasy, folklóru a populární mytologie – artušovské legendy, čarodějky, Ježibabu, prasodlaky i kočkodlaky, draky, mexické wrestlery, víly, obry a spoustu další verbeže. // A do toho se přidává Marshallova snaha zakrýt nízký rozpočet, která je obzvlášť výrazná ve dvou momentech. Zaprvé je to fenomenální souboj se třemi obry, který sestává z několika delších záběrů. Jejich ohyzdná CGI těla vytěsňuje z rámu a zůstává zaměřený pouze na protagonistu, díky tomu vzniká poměrně netradičně snímaná akční scéna plná dravých pohybů kamery a nečekaných přerámování. Zadruhé pak úplný konec natočený v jednom dlouhém záběru, v němž jsou hrdinové poprvé prezentováni jako funkční tým. Vůbec to okázalé vytlačování akce mimo rám je fascinující. // Marshall kondenzuje tři nebo čtyři různé komiksové svazky, aniž by bral ohled na jejich tematické a významové roviny – nejvýraznějším poučením zde je, že není dobré jíst děti. Hellboy je dokonale čistý a upřímný brak, který jakž takž drží pohromadě a vedle současných komiksových filmů působí jako přízrak z doby direct-to-video béček, jemuž někdo dal omylem o několik milionů víc. V ideálním světě by nikdy neměl vzniknout, ale je tady a sledovat jeho estetické kulhání je stejně bizarní jako fascinující. (11.04.2019)