Fair Play

Na rozdíl od hlavní hrdinky, film občas kolena dává hodně vysoko. A nedošlapuje úplně přesně tam, jak by měl. Hlavně svojí občasnou zkratkovitostí ve vývoji vztahu Anny a Tomáše (seznámení v tramvaji?) sráží účinek hned několika navazujících scén, čímž si zbytečně nabourává dobře vystavěnou dramaturgickou linku, ve které jde hlavně o osobní dramata a morální dilemata. Ty naštěstí fungují v ostatních rovinách (trenér, matka). Ano, bude se to mnohokrát zmiňovat, ten mučednický piedestal, který režisérka staví každou chvíli někomu jinému, je chvílemi až moc schematický. Ale naštěstí síla tkví v hereckých výkonech. Barešův estébák, Malého klubový doktor a především samotná Judit Bárdos přináší po dlouhé době ze Slovenska zajímavý herecký půvab. Aňa se snaží, ale je až moc mladou maminkou v roli, kterou si na režisérce vydupali v Negativu, namísto zamýšlené Ivany Chýlkové. Každopádně je to příjemné překvapení, už jenom proto, že se film chce vyrovnat s nedávnou minulostí a nebojí se vlastní cesty. (06.03.2014)

Udělejme si malou statistiku. Je to již čtvrt století, kdy většina českých filmů řeší zlotřilý komunistický režim, bez invence, bez uměleckých schopností, ale ono to u agitek asi není ani třeba. Z toho snímku jsme se dozvěděli, že kdo nebyl estébák, byl disident, nebyl-li ani jedno, byl emigrant. Je tedy s podivem, že režim vydržel tak dlouho, když estébáci byli v tak nevýhodné menšině. Pak jsme se z toho filmu dozvěděli, že po steroidech rostou chlupy a zanikají ňadra. Možná je má Bárdos jen po tatínkovi, ale tomu příliš nevěřím, neboť jsem přesvědčena, že zdravý jedinec mužského pohlaví má prsa větší. Agitační filmy se nikdy příliš nesoustředily na logiku jednání svých postav, ale co je příliš, to už je skutečně moc. Fair Play bylo hodně blbé. A když se vrátím zpět ke statistice, hráli v něm jen dva herci, Geislerová a Bareš. Ty okolní šmíráky nepočítám. Za těch asi 10%, které se věnovaly sportu, bych ráda udělila půl hvězdičky. (22.01.2015)

Doping v socialistickém Československu je téma, které se čas od času vrací, probírá a zase ustupuje do pozadí. Tento film otevírá téma, které nebylo dosud nijak detailně zpracováno, a už proto je zajímavý a výjimečný. Životní příběh mladé atletky, která má skvěle našlápnuto, ale přichází její zařazení do dopingového programu, je plný vzestupů i pádů, a o tom přesně je život. V podstatě zajímavý film z mého pohledu sráží z pomyslného piedestalu pouze fakt, že scénář si neodpustil kritiku na to, jak za socialismu bylo vše špatné, přišlo mi, že autorka má jednostranný pohled na tehdejší dobu a příběh vyprávěla značně tendenčně. Ale v pořádku, když to tak paní Sedláčková cítila, proč to tak nepojmout, mně ale už přišlo moc, aby ve filmu o dopingu probíhala šťára STB. Jistě, pro samotný závěr filmu měla tato zápletka svou důležitost, ale věřím, že by šel konec filmu pojmout i trochu jinak. Ovšem celkově film vnímám značně pozitivně, krásně je zde zachycen smutek a bezradnost hlavní hrdinky a jejího okolí, herecké výkony pak byly naprosto výborné a je fajn, že ve filmu byli k vidění především neokoukaní herci. Na závěr si neodpustím poznámku, že si dovedu představit vyslání tohoto filmu do boje o Oscara, pokud tedy u nás nevznikne něco lepšího. Uděluji lepší čtyři hvězdy. (01.09.2014)

Okrem zaujímavého námetu (tuzemské film so športovou tématikou sa netočia každý deň), ktorý kombinuje sociálnu sondu jednej obyčajnej neúplnej rodiny a pohľadom do komunistickej dychčivosti po úspechu nad kapitalizmom za každú cenu, bez ohľadu na morálku a počet zničených životov. Scenár bol naozaj zaujímavý, niekedy mi naozaj zmrzol úsmev na perách, príbeh podaný pútavo, prehľadne, s množstvom zvratov, kvalitných dialógov a poctivých hereckých výkonov. 85%. (30.12.2014)

Běž, Andulo, běž! Tedy vlastně... Sypej, Andulo sypej! Námět "anabolické vládní programy pro vrcholové sportovce východního bloku skrze osobní drama aneb zdravíme Kratochvílovou s Fibingerovou" papírově slibuje vytažení morálních i etických (nejen) historických kostlivců ze skříní, o kterých se i dnes spíše taktně mlčí. Jenže Fair Play ve výsledku nehraje v tomto s divákem ani trochu fair play, protože pootevře dvířka této skříně tak málo, že by i podvyživené nemluvně mělo značný problém tam strčit byť jen malíček. Po hříchu se to spokojí s pouhým tezovitým klouzáním po povrchu, kde není prostor pro vlastní ksicht nad rámec onoho standardizovaného čecháčkovského smířlivého pohledu na dobu normalizace "taková byla doba, takoví jsme byli, ale co už dnes s tím", tak jak je to v každém našem druhém filmu. Což zamrzí o to více, že zrovna tady se skýtal nemalý potenciál na vymanění se z tohoto tak častého prokletí současné tuzemské nedokumentární tvorby. Ona ostatně nefunguje ani zastřešující dějová linie "z(a)běhne?", jelikož LOH 1984 čili je záhy jasné, co to pro finále znamená. Prostě další z řady kvalitně zahraného (Bárdosová sice je toporná a speciálně pak ve vypjatých scénách s Geislerovou, ale v těch kdy mlčí a pouze se potí, je ve své houževnatosti přesvědčivá) a řemeslně rutinního nic proti ničemu, které sice nenudí, ale navzdory tématu nemá co říci. A tak nic neříká a drží hubu i krok v tom ohledu, že stejně jako ostatní taktně mlčí, zatímco na kostlivce ve skříni usedá další vrstva prachu... (23.02.2015)