PanMáma

Nový sitcom naší nejstarší komerční stanice patří jednoznačně právě k těm záležitostem, které si buď zamilujete, nebo vás naprosto iritují !! Pan Máma jako naprosto tragický "plagiát" původního oceňovaného britského sitcomu Mrs. Brown Boys, který se stal synonymem maximálního rozporu mezi ohlasy diváků a kritiků, staví svoji nosnou myšlenku na muži, který se obléká jako drsná až vulgární žena - matka v letech, přičemž spoléhá na to, že již tato samotná skutečnost bude divákovi připadat vtipná, což jakž takž funguje, alespoň z mého pohledu, v případě originálu s Brendanem O´Carollem, jemuž však Milan Šteindler nejen svojí vinou nesahá ani po kontíky. Primitivní humor, přehrávání až karikování, nadávky, fraškovité situace, zrecyklované vtipy, u nichž si tvůrci ani omylem nedělají vrásky s nějakým snesitelným dvojsmyslem a tlačí na vás jednu trapně bezmeznou vulgaritu za druhou, a když vše selže sníží se až ke grotesce, celkem obstojně vystihují pro našince naprosto nic neříkající sprostý a neotesaný irský humor, který dokáže pobavit jen ty nejotrlejší a nejnenáročnější !! Pro správné pochopení skutečné kvality nového seriálu TV Nova, která se pouze naivně, byť s velkou dávkou drzosti, dlouhá léta snaží náročnému českému divákovi, minimálně co se komediálních projektů týká, předložit sitcom pouze ve smyslu po všech stránkách velmi výhodného spotřebního zboží, aniž by si snad odpovědní lidé příliš lámali hlavy se složitostmi a základními stavebními kameny sitcomu i neodmyslitelnou důležitostí tradice žánru i možnostmi odpovídajícího zafinancování, je třeba si uvědomit znaky sitcomu jako takového a definovat si jej.. Situační komedie, zkráceně tedy sitcom, je formát televizního seriálu, který se poprvé objevil v USA a Británii v polovině 20. století. a představuje určitou skupinu silně typizovaných postav s jasnými charaktery, které jsou konfrontovány s určitou situací, kterou jsou nuceny řešit, přičemž jak prostředí, tak i situace jsou divákům blízké, díky čemuž se s nimi mohou ztotožnit, stejně tak i s jejich problémy. Gagy vychází z nejběžnějších situací, co je však činí vtipnými, je to, jak se je jednotlivé postavy snaží řešit, dekorace jsou upozaděné, tvoří výchozí rámec pro vyprávění, jehož základním prvkem je dialog. Sitcom má jasná pravidla, přičemž třemi základními pilíři úspěšného sitcomu jsou jasně definovaná koncepce, vynikající scénáře s ustálenou strukturou a odpovídající herecké obsazení. Za jedny z nejcharakterističtějších znaků sitcomu lze považovat jeho stálost a žánrovou předvídatelnost, přičemž divák přesně ví, co od každé epizody může očekávat, a zná dokonale její představitele, základní premisa sitcomu se proto nikdy nemění. Sitcom má velkou tradici v zemích svého původu, v Británii a USA nejprve jako rozhlasový pořad, aby pak v 50. letech přesídlil do televize, kde se postupně začaly stále zřetelněji prosazovat filmové postupy. U prvních sitcomů se do zvukové stopy dodatečně přimíchával smích, aby se vytvořil dojem autentičnosti živého vysílání, na které bylo obecenstvo zvyklé z rozhlasu, později začaly být sitcomy natáčeny před živým publikem, a do zvukového mixu tak byl použit skutečný smích, což souvisí především s faktem, že sitcom má blíže k divadelní konverzační komedii než k televizní inscenaci, přidaný smích má i vedlejší psychologický efekt, díky němuž v sitcomech přetrval, divák se totiž nerad směje sám, ačkoliv je třeba přiznat, že smích se často zneužívá jako berlička pro slabý vtip ve scénáři. Samotné použití smíchu se liší stát od státu a je dáno kulturní tradicí, což tak bohužel souvisí s naprosto odmítavým přístupem konzervativního tuzemského diváka jak k tomuto přidanému smíchu, tak logicky i k celému sitcomu !! Sitcom je postaven v první řadě na dobrém scénáři a kvalitních hercích, na úkor všech ostatních složek, přičemž velký důraz je kladen na situační komiku a dialogy, stylem vyprávění se sitcom blíží více divadlu než filmu, natáčení probíhá chronologicky po jednotlivých scénách a mnohdy hraje roli interakce herců a přítomného publika, kdy diváci často bouřlivě vítají postavy či dokonce odměňují herce potleskem, ten pak musí počkat, dokud se lidé neutiší, a teprve potom může pokračovat, což může působit nepřirozeně, je to však důležité jednak pro srozumitelnost, v potlesku by totiž každé další slovo zaniklo, a jednak po rytmus vyprávění. Právě reakce publika, v našich končinách však známé zejména z estrádních pořadů, pro jiné žánry hrané tvorby naprosto zcizující prvek, představují jedny z nejmarkantnějších odlišností sitcomu od jiných dramatických pořadů. Všechen důraz se klade na vývoj scénářů, proto je u sitcomu zvlášť důležitá role producenta a scenáristy, odpadají náklady spojené s mnoha hereckými honoráři, výpravou a třeba i speciální kamerovou technikou, proto jsou v porovnání s běžnými dramatickými seriály výrobní náklady sitcomu nízké, a tak pro televizní stanice může sitcom znamenat vysoké příjmy z reklamy při relativně nízkých výrobních nákladech. A jsme u jádra věci. V Čechách proti sobě stojí dvě tendence. Jednou je hlad diváků po domácích seriálech s českými herci, druhou tendencí zase snaha televizních stanic snižovat rozpočty a zefektivnit výrobu a právě sitcom se zdá být na první pohled přijatelným kompromisem, přičemž je však třeba zdůraznit, že v zahraničí se sitcom považuje za nejtěžší dramatický žánr, na němž obvykle pracují autoři a producenti s dlouholetou praxí, napsat totiž vtipné dialogy, které neustále gradují a posouvají situaci novým směrem, vyžaduje obrovské zkušenosti, které však v našich podmínkách zoufale schází !! A tak ve výsledku dostáváme pouze další smutný tuzemský pokus o sitcom, jehož právě ten přidaný smích ještě více devalvuje a posunuje daleko za hranice snesitelnosti !! (29.08.2013) (méně) (více)