Macbeth

Bohudík za každou filmovou adaptaci stokrát převyprávěné legendy, která nejde cestou divácky atraktivního, "realistického" originu. Místo odkazů k současné společensko-politické situaci a "vědeckého" vysvětlení nadpřirozených jevů, k čemuž se uchyluje např. úmorný Exodus, přichází Macbeth s básnickou shakespearovštinou a vysokým důrazem na stylistickou expresivitu. Pokud se v některých rozpačitých reflexích filmu zmiňuje, že se návrat k tradici neslučuje s moderní, snyderovskou post-300 stylizací, podle mě to není pravda. Obě polohy spolu naopak dobře ladí, protože každá svým způsobem přispívá k výrazně uměleckému pojetí snímku. U dialogů není tolik důležité to, že posouvají děj (který řada lidí zná), ale že mají silný poetický rozměr. Taktéž styl se přiliš nepodřizuje požadavkům vyprávění, ale pomáhá expresionisticky dotvářet vyznění scén, slouží k charakterizaci postav nebo má ryze uměleckou funkci. Nejde přitom jen o kontrastní, mohlo by se zdát až manýristické zacházení s barevnými kontrasty, ale třeba i o subtilní práci s kostýmní detaily. Takže když Lady Macbeth svádí manžela na scestí, její vlasy jsou po stranách stočené jako klubka hadů a v pozdějších fázích Macbethova šílenství už volněji rozpuštěné. Audiovizuálně jde o jeden z letošních nejpůsobivějších filmů. Jsem zvědavý, jak si tentýž tvůrčí tým poradí s Assassin's Creedem - takovéhle pojetí by videoherní adaptaci slušelo. (02.12.2015)

Takhle nějak by asi vypadala Snyderovo Třístovka, kdyby měla nějaké intelektuální ambice. Jed Kurzel mě opět nezklamal a i Justin ujde. Film je vizuálně extrémně nádherný, nejspíš každý nový pohled kamery by se dal okamžitě zarámovat a vydávat za dílo nějakého z prerafaelitů. Jenomže v tom bohužel taky trošku tkví kámen úrazu. Silná orientace na vizuálno v kombinaci s ponecháním divadelního členění na jednotlivé akty a zachováním mono/dia/logů na úkor vyprávění akcí způsobuje, že se na film velmi těžko dívá. Vytváří to totiž dojem, že se čas zastavil a nic nikam neplyne, včetně příběhu a jeho postav. Úvodní pohřeb a následný skok do vřavy bitvy ještě sliboval, že se podaří vybudovat si svůj vlastní funkční svět vymezený vůči divadelní předloze, ale z toho poměrně rychle sešlo a po většinu zbývajícího filmu už jsem měla dojem, že si vlastně "jenom" čtu Williama okořeněného o pár dalších duchů a modré oční stíny na nádherných ženách a mužích. Ne že by bylo na čtení Williama něco špatného ("Will all great Neptune's ocean wash this blood clean from my hand? No, this my hand will rather the multitudinous seas incarnadine, making the green one red." - olala, ne nadarmo je to nejslavnější bard), ale jak známo film a divadlo jsou jiné elementy a nejlépe fungují, když používají odlišné prostředky. Ale je taky pravda, že na to, jak jsem u sledování filmu trpěla kvůli špatnému plynutí brzo zapomenu, kdežto na ty atmosferické obrazy (mrtvý král na marách, mrtvé dítě na hranici, Marion v perlové koruně, abych jmenovala pár) budu pořád myslet a Jedovu hudbu budu taky poslouchat. Z herců mě nejvíc ohromil Sean Harris, kdo by to byl řekl, že v sobě ukrývá takového divocha. (18.02.2019)

Jakožto divadelní ignorant jsem k tomuto filmu přistupoval jen jako k dílu, ve kterém hraje Michael Fassbender a Marion Cotillard. Avšak ve finále jsem byl zcela ohromen hloubkou a procítěností celého příběhu, jenž prýštil téměř z každého záběru. Režisér Justin Kurzel zabalil drama od Shakespeara do tísnivých obrazů na pozadí pochmurných reálií Skotska, přičemž celkový dojem dotváří perfektně zahraná titulní role Michaela Fassbendera. Jeho Macbeth je totiž fenomenálně vtahující a odpudivý zároveň. Nevím jestli to byl záměr přímo Shakespeara či režiséra filmu, ale výsledný dojem je úchvatný. Jediné co filmu můžu vytknout je až přílišné užívání slow-motion záběrů, které výsledný dojem vcelku kazí. Nebýt jich, neváhám tento film zarámovat do svého pomyslného filmového žebříčku na jednu z předních pozic. „Life's but a walking shadow. Honor. Love. Friends. But in there's death. Curses.“ (27.01.2016)

Pro koho byl vlastně Macbeth natočen? Znalec v něm žádnou nadhodnotu oproti originálu nenalezne, naopak bude utvrzen v tom, že jeho správné místo je v hledišti divadel. Méně obeznámenu divákovi se zde také vřelejšího pojetí nedostane. Akorát skalní fanoušci herců by si při pohledu na výborné obsazení mohli přijít na své. Nová verze slavné hry totiž nepřináší rychlejší tempo ani originálnější pojetí. Jedinou změnou je, že velkodušné rozhovory postav vyměnily prostředí divadla za reálie skotské vysočiny. Shakespeare je náročný už sám o sobě, tak nechápu, proč je ještě natahován dlouhými zpomalenými záběry na sychravou krajinu či tváře zdeptaných herců. V konečném součtu se proto jedná o skvěle vypadající drama, které však všem zúčastněným od diváků po Macbetha přináší jedině utrpení. (29.01.2016)

Moje hodnocení se s nejvyšší pravděpodobností nezmění, nicméně potřebuji a chci vidět Macbetha ještě jednou. Nečekal jsem, že mi ty krásné věty bude dělat až takové problémy vstřebávat (jeden z filmů, kde bych bez titulků nerozuměl vůbec). Až takovou divadelnost v hereckém projevu jsem nečekal a chci si napodruhé - již připravený - potvrdit, jak moc mě baví/nebaví. Navíc jsem byl unavený a tohle není film, který by vás probudil. I tak od včerejší projekci na atmosféru filmu nemůžu přestat myslet, úvodní bojová scéna vám napne svaly na celém těle a přibije k sedačce, Arkapaw ve spojení s úžasnou hudbou (doufám, že nebude na různých výročních oceněních úplně odignorována ve prospěch zavedených jmen, tohle není žádná bratrská protekce, teď už věřím, že Jed by klidně mohl skládat i blockbuster) uvrhne do syrového středověku a thén Cawdoru a Glamisu vám to odpřednáší. A jděte na plátno, povinnost. Assassins Creed asi můj nejočekávanější blockbuster nyní, s desítkami milionů a stejným týmem udělá Kurzel veliký věci. (12.11.2015)