Smradi

Jeden z mých oblíbených českých filmů (moc jich není) s vynikajícím Trojanem a řadou dětských herců, Smrady beru spíš za komedii než jako drama, je tu spousta skvělých hlášek které jsem si oblíbil (3x dobrý den, drž hubu, na vem si koblihu, já jsem se polil, já mám horečku) mimo to je zde věrohodná vesnická atmosféra a zajímavý pohled na problematiku rasové nesnášenlivosti. Vřele doporučuji. (27.04.2023)

Civilní film o manželích, kteří kromě vlastního syna vychovávají i dva cikánské chlapce a ze všech sil bojují jak s těžce zvladatelným naturelem potomků, tak s nechápavým, rasistickým okolím, dokázal, že Zdeněk Tyc je výborný režisér. V podstatě banální sled rodinných událostí, který by v Bakalářích nepostavil ani jednu miniinscenaci, zpracoval v příběh s atmosférou, myšlenkou i posláním, a nezkřivil ho v moralitu. A samozřejmě musím ocenit skvělého Ivana Trojana... (02.10.2013)

Tak tohle opravdu ne. 93 minut pekelný nudy s filmem s prominutím o hovně. Manželé si vezmou na krk bílý, černý a bíločerný děcko. Pan Barták je přesvědčen že ten jejich ''černej hajzl'' mu rozbil přední sklo u auta (mám podobné zkušenosti, ale nejsem černej a ta škodovka byla bílá). Herci byli ostřesný a situace kdy matka dostává záchvat vzteku a rupnou jí nervy kdy div neubije ''své'' dítě, které už tak dost má problémy se zdravím (silné astma - nic příjemného vám povím). Nuda,nuda,shit,shit. (22.02.2011)

Smradi pro mě byli dlouho odkládaným filmem, protože jsem nevěřila tomu, že ještě někdo může vnést (v tehdejším diskurzu) nějakou novou perspektivu do tématu předsudků vůči Romům. Tereza Boučková coby scénáristka otevřela tohle téma naprosto bez příkras a nezůstala jenom u toho – dotkla se i problematiky dětské adopce. A šla v obou případech důsledně až na dřeň. Intenzitu, s jakou příběh vypráví, podtrhuje fakt, že se jedná o její intimní zpověď. Ve filmu nejsou záměrně používána společenská klišé, která se často k této problematice vztahují, ale film vědomě pracuje jen s jejich obsahy (klišé je ve filmu přiznáno jako klišé). Režisér sice manipuluje s konceptem rozdělení světa na MY a ONI, ale jinak. Film se snese ze široké společenské perspektivy jako pták z oblohy na zem do příběhu jedné konkrétní rodiny. Boučková sice ukazuje danou problematiku jako společenský problém, ale východiskem jsou postoje individuální - primárně nekritizuje a neobviňuje společnost, ale zametá si před svým vlastním prahem. Prostřednictvím hlavní hrdinky se mj. vyrovnává i s tématem jinakosti a apriorního zavržení, které prožila na vlastní kůži a se složitostí vystoupit ze stínu tohoto stigmatu – z klece s domněle zavřenými dvířky. Hlavní hrdinka se v jejím podání snaží vytrvale a důsledně dokázat, že neexistuje něco jako vrozená predispozice ke konkrétnímu kulturnímu chování (vliv„kořenů“). A stejně tak velké usilí vynakládá ke zboření mýtu o existenci „rasovosti“, která se podle společenských stereotypů váže na zmíněnou predispozici. V závěru je však sama konfrontovaná se svými vlastními předsudky – s nevědomou stinnou stránkou své osobnosti. Po téhle katarzi, jako kdyby se „vše“ vrátilo do nějakého tušeného odvěkého řádu (věžní hodiny by už určitě ukazovaly na obou stranách věže stejný čas, což naznačovala i výměna dek obou manželů v závěru filmu). Po technické stránce na mě film působil zpočátku rozporuplným dojmem hlavně kvůli patině filmového obrazu, kterou mám spíš spojenou s televizním filmem. Rozčarovaná jsem byla i z práce s kamerou – především ze zbytečně dlouhých záběrů na tváře herců, které mi přišly násilné a nepatřičné. I přes všechny tyhle nedostatky na mě ale film fungoval a vtahoval mě do děje díky intenzitě a autentičnosti příběhu. (30.11.2019)

Smradi pro mě byli až překvapivě nevýrazným filmem. Po těch oceněních jsem čekal mnohem lepší snímek. Na vině je zejména slabý scénář a příběh. Zápletka je sice pozoruhodná, ale sama o sobě nestačí. Chce to její větší rozvedení. Celý film se točí jen v pár dnech a vlastně jen kolem jednoho banálního konfliktu, který navíc zůstane nevyřešen. Přitom tohle téma nabízí opravdu velmi mnoho. Nelíbila se mi ani hudba, která mě spíše rušila. Podivné hrátky s kamerou mě vždy také vytrhly z už tak slabého příběhu. Například ta rotující kamera u stolu? Kameraman se chtěl předvést? Ivan Trojan je možná náš vůbec nejlepší herec, tohle byl ale jeho nejslabší film, ohodnocený Českým lvem. Neměl zkrátka moc co hrát. No a poslední věty na závěr jsem taky nepochopil, bylo to hloupé a úplně mimo. (08.01.2021)