Dopisy přes oceán
The American Letters
Režie:
Jaroslav BrabecScénář:
Petr ZikmundKamera:
Tomáš SyselHrají:
Hynek Čermák, Petra Špalková, Soňa Norisová, Igor Bareš, Vladimír Javorský, Sabina Rojková, Petr Šmíd, Tomáš Havlínek, Oldřich Vlach, Jan Novotný, Marie Spurná, Milan Šimáček, Zuzana Zlatohlávková (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Velký skladatel mezi dvěma ženami a Bohem. Tajná epizoda ze života Antonína Dvořáka. Krátce po premiéře Novosvětské symfonie v roce 1894 se Antonín Dvořák vrací z Ameriky domů. Je mu třiapadesát let a je na vrcholu slávy. Cítí svou tvůrčí sílu a s upřímnou úctou vnímá ten Boží dar, díky kterému se mu v hlavě rodí stále nové geniální nápady. Ale přesto, někde hluboko uvnitř, má strach. V kapse jeho vesty je ohmataný dopis, který přišel z Čech do Ameriky a o kterém ví jen on – a ta druhá. Dvořákův život je v něčem až božsky jednoduchý, v jiném naopak mimořádně složitý. K tomu druhému patří i ten zvláštní trojúhelník jeho vztahů: dvě ženy – manželka Anna a její sestra, hraběnka Josefína Kounicová. Nedá se říci, že jednu si vzal a druhou miloval, lidské vztahy jsou složitější, ale to staré napětí pořád trvá. Jen si na něj už zvykli a přestali ho cítit. Josefína je jeho múza, nikdy nenaplněná láska. Dokonalá dáma, herečka i šlechtična. Krásná, duchaplná a sebejistá. Její sestra Anna vedle ní vždy působila trochu jako Popelka, ale přesto právě ona vyhrála. Dala Dvořákovi devět dětí a dokonalé zázemí. Teď ale dostal dopis. Josefína píše, že je vážně nemocná, a možná už to nebude dlouho trvat... A tak Dvořák nemešká. Nevrací se z Ameriky na prázdniny, je to právě ta úzkostná otázka o třiceti letech nenaplněného vztahu, co ho žene domů. Nežije vlastně celá ta léta jen mechanicky? Jen proto, že to tak vyšlo a že se to tak dělá? Neměl by, proti všem konvencím, rozbít všechny vazby a poslechnout svoje srdce? Poprvé a opravdově? A co cena? Za všechno v životě se přece platí. Je opravdu připraven zaplatit za rozhodnutí, které rozvrátí božský pořádek jeho soukromého vesmíru? (Česká televize)
(více)Recenze (93)
Mám Dvořáka rád. Poslouchám ho často. Vyjma Stabat Mater, bo to je čistá depka. Film měl v TV asi 300 upoutávek denně. Hynek Čermák - vizuálně dokonalý. Špalková je taky dobrá volba. A to je z toho dobrého všechno. Americké dopisy nenesou žádné informace (a když, tak pomýleně), nenesou žádné poselství, nenesou žádné nápady. Napadlo mě, jak zajímavé by bylo nepoužít ve filmu o Dvořákovi jedinou jeho skladbu... Celý film pak nutně utíká ke klišé. Nápady z polí, stejně jako když detektiva televizní detektivky ťukně do hlavy řešení při pohledu z okna.. Prostě NUDA. Pak jsem si všiml, že režisérem je Brabec... a je to. ()
Já jsem velmi spokojen, už dlouho jsem nedal filmu České televize plný počet hvězdiček. Čekal jsem nějakou ušlechtilou nudu a dočkal jsem se velmi zajímavé podívané. Odpůrcům filmu pouze připomínám, že se nejedná o dokumentární film, takže každý ví, že není možné vše řečené brát vážně. Svou distanc autoři dostatečně projevili tím, že do titulků napsali, že existence dopisů není doložena. Jedná se tedy o jejich fantazii: takhle nějak to být mohlo, ale také nemuselo. Mimořádně šťastně byli zvoleni herci, kteří také své role velmi zdařile zahráli. Pro mne to byl skutečně koncert (což je označení, které se k filmu o Antonínu Dvořákovi i hodí). A třešničkou na dortu byl J. V. Sládek. Opravdu jsem se už dlouho u České televize takto dobře nebavil. ()
Historka, o kterou se film opírá, je zcela fiktivní. Ve Dvořákově životě se nic takového neodehrálo. Josefína, talentovaná diva, sestra jeho ženy, byla Dvořákovou mladickou, platonickou a nevyznanou láskou, po jeho svatbě s její sestrou Annou se stala celoživotní dobrou přítelkyní nejen jeho, ale i celé rodiny, starala se (pochopitelně v dobovém významu tohoto slova coby šlechtična) o zde ponechané děti při Dvořákově pobytu v Americe, v dopisech se vždy zabývala celou rodinou, vztahy mezi oběma rodinami i všemi jejich členy byly velmi dobré, poklidné a byly pro Antonína Dvořáka oporou, nikoli výzvou a problémem (viz např. Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty, kritické vydání, Praha 1997 a 1999, nebo Otakar Dvořák: Můj otec Antonín Dvořák, Příbram 2004). Výrazové prostředky, s nimiž se film snaží vykreslit Dvořákův charakter, jsou zcestné. Slova, která jsou tu hlavnímu hrdinovi vetknuta do úst, by skutečný Dvořák, hluboce věřící člověk, nevyslovil i v největším kreativním poblouznění, kterého byl jistě schopen. Filmová gesta a nátura skutečnému Dvořáku nepřísluší, a to navzdory veškeré nesporné profesní obratnosti Hynka Čermáka. Tvůrci si očividně vůbec nedali tu práci, aby se s Dvořákovou – přitom obecně dobře známou – povahou seznámili prostřednictvím korespondence, dobových záznamů pamětníků, přátel… Anebo se s ní seznámili, ale úmyslně ji přetvořili ve fiktivní charakter. Lze jen hádat, co to Petra Zikmunda a Jaroslava Brabce napadlo, postavit snímek, který prezentují jako životopisný, na nesmyslném příběhu, který se neudál, a velmi nepřesně vykreslené povaze, kterou jakoby diváckou obec seznamovali se svou lidovou představou o tom, "jak to ti skladatelé mají". Připadal jim snad Dvořákův život nedostatečně zajímavý pro filmové ztvárnění? Připadal jim jeho důvěrný a vřelý vztah s Bohem i rodinou příliš fádní pro znuděného soudobého diváka? Nebylo snad v jeho životě i tak dost emocí, nadějí i bolesti, které lze považovat za divácky atraktivní? Tento podivuhodný nápad, který se může zrodit v jakékoli hlavě, ale lze pochybovat, že zdravý rozum dospělého člověka jej také plně zrealizuje, a to dokonce v rámci široké divácké audience, jakoby až poukazoval na nějakou psychickou chorobu. V každém případě je bohužel problémem, který hodnocení filmu obrací vzhůru nohama. Filmu totiž nelze upřít zjevné kvality. Především: vynikající produkci i postprodukci se podařilo vykřesat věrnou a příjemnou dobovou atmosféru, není bezchybná, ale drobné omyly v lokacích lze shovívavě přehlédnout. O hercích ve všech zdejších titulních rolích lze mluvit jen pochvalně (zejména Sabina Rojková, Petra Špalková, Hynek Čermák, Petr Šmíd a Vladimír Jarkovský). Jsem si jista, že kdyby měli již od útlých let hollywoodské příležitosti, byli by to dnes světové špičky. Přísné vedení jim chybí, což se projevuje v drobnostech, například by si měli osvojit správné latinské názvy skladeb, je běžné, že se herci naučí alespoň základy schopnosti, kterou potřebují pro svou roli, ať už je to jízda na koni či hraní na housle, u nás poctivost k povolání v tomto rozsahu přece jen není zvykem a jistě na ni se zdejšími platy chybí i potřebný čas. Přesto je symfonie jejich talentů v mistrovských kulisách živou a příjemnou podívanou. Hudební dramaturgie by si zasloužila důslednější péči, zazní především slavné hity a nejsem si jista, zda na těch nejvhodnějších místech. S jiným přístupem autorů k dějovému základu by se však mohlo jednat o jeden z nejlepších moderních českých filmových počinů. S fiktivní a nevhodnou legendou o pomateném zamilovaném autorovi působí film jako celek jen trapně a rozpačitě. () (méně) (více)
Film mě rozhodně nenudil, líbila se mi výprava, dobové kostýmy, herečka Petra Špalková, cholerické výlevy a naopak laxní přístup k novinářům Dvořáka. Sládkem si mě Javořický omotal kolem prstu a zařazuje se tedy mezi mé oblíbené české herce. Nepřesný scénář mi ani nevadí, nejsem Dvořákův "znalec", muziky tu moc není, není to tedy film pro hudební fanoušky Dvořáka v obecném smyslu. Líbí se mi, jak film ukazuje Dvořáka jako člověka, který se nevyznačuje pouze tím, že má hudební dar a komponuje, ale že ho vnímá jako člověka s chybami a nedělá z něho Boha. Rozhodně jsem rád, že se film natočil a dozvěděl jsem se tak pár věcí ze skladatelova života. Oceňuji odvahu a fantazii tvůrců, kteří i přesto, že dopisy neexistují, byli kreativní, svoji vizi zhmotnili, i když negativní reakce očekávali. Osobně mi nejvíce vadilo nelpění na archaickém jazyce dialogů postav, Čermákovo neumění hrát na housle nebo dirigování mě neiritovalo. ()
Filmů o Antonínu Dvořákovi je jako šafránu a za každý nový přírůstek do té malé rodin(k)y jsem rád. Takže to bychom měli první plus pro Americké dopisy. Dalšími budiž přesné herecké výkony Hynka Čermáka (scéna, v níž péruje Josefa Suka a vzápětí si ho udobřuje doutníkem, se mi líbila asi nejvíce) a Petry Špalkové, výprava, příjemně zvláštní nálada filmu a myslím že i poměrně věrné vyobrazení většiny postav. Velké minus je ovšem jedna opravdu důležité historická bota. Ve filmu je velmi sugestivně zobrazena smrt Dvořákových dětí, scénář na ni klade velký důraz a je působivá... Jenže ji zcela shodí popletené příčiny smrti malého Otíka a Růženky. Otík zemřel poté, co vypil fosforový roztok na domácí výrobu sirek, Růženka na neštovice. Ne opačně, jak tvrdí scénář. A to je zkrátka taková ostuda... A přitom zbytečná... Že veškeré další nedostatky jsou malicherné (že citát o všech symfoniích za vynález lokomotivy říkal Dvořák jindy a někomu jinému, že dopis, kolem kterého se všechno točí, ve skutečnosti neexistoval a netuším, proč si ho Petr Zikmund vůbec vymýšlel...) a můžu je přehlédnout. Tak zásadní faktickou chybu ale ne. Bohužel. A tak stále čekám na výborný film o Dvořákovi. Nejblíže mu pořád je Vláčilův Koncert na konci léta. ()
Galerie (34)
Zajímavosti (4)
- Ve filmu si zahrál také Antonín Dvořák III., skladatelův vnuk. Na zámku Vysoká jej můžeme vidět nejprve jako jednoho z posluchačů Josefa Václava Sládka, poté i na společné fotografii. (D.Moore)
- Členové kapely, která v Praze vítá A. Dvořáka, jsou ve skutečnosti profesionálními hudebníky. (HJ-FILIP)
- Inscenace se připravovala už před rokem 1989, a to pod pracovním názvem „Dopisy přes oceán“. Režisérem měl být Antonín Moskalyk, ten se ale realizace nedožil. (sator)
Související novinky
23. Český lev - výsledky
Filmovým králem Českých lvů za rok 2015 se stává film Kobry a užovky. Film si přímo z vyhlašování ocenění odnesl šest sošek Českých lvů. Za nejlepší film si cenu převzali producenti Jan Prušinovský a… (více)
Reklama