Strhující umělecký dokument KOYAANISQATSI (1983) je předchůdcem u nás dobře známého snímku POWAQQATSI (1988). Oba filmy jsou součástí zamýšlené trilogie o stavu tohoto světa. Koyaanisqatsi začal režisér Godfrey Reggio realizovat v roce 1974 jako svou prvotinu v době, kdy mu bylo třiatřicet let a kdy měl za sebou dvacetileté působení v Řádu křesťanských bratří. Příprava, natáčení a střih si vyžádaly skoro deset let. Pod záštitou Institutu pro oblastní výchovu (IRE - Institute for Regional Education) stvořil autor třiaosmdesátiminutový snímek bez jediného slova, v němž hraje důležitou roli vedle obrazu i minimalistická hudba Philipa ... (zobrazit celý text)
Možná jsem úplně mimo, ale já Koyaanisqatsi chápu trochu jinak než většina uživatelů. Godfrey Reggio nic nekritizuje, jen to "zdokumentovává" stav světa jeho očima a nechává, ať se každý zamyslí nad obrazy po svém. Svými obrazy se náš svět snaží definovat a zjednodušit do fungujících obrazů. Mě osobně teda první půl hodina prakticky minula (což zpětně chápu), ale zbytek mi to výrazně vynahradil. Je škoda, že Phillip Glass musí v silnějších momentech sahat po "Pruit Igoe & Prophecies"+"Koyaanisqtais", protože jinak je jeho hudba spíše takové pozadí, nic extrémně depresivně/emočně působivého (přitom ho mám hrozně rád!). Líbí se mi však Reggiova myšlenka nejdříve diváka nechat sledovat obrazy se zvukem, aby mu následně byl podtext prozrazen (závěrečné vysvětlení pojmu). Pro mě to je hodně zajímavý okamžik, kdy své pocity z dokumentu a cítění obrazů srovnám s úmyslem autora... Obrazy, které se mi nejvíce líbily: odraz přírody v zrcadle/skle budov civilizace, kontrast příroda moderní město, srovnání velkoměsta s plošnými spoji a počítačovými procesory (úžasný nápad a taková podobnost), Reggio fascinace pohybem a dopravou, ostrý kontrast klidné přírody žijící vedle uspěchané civilizace... Oproti některým si myslím, že poselství filmu bude aktuální dokud bude lidstvo existovat... Při sledování to není tak působivé, jako při zpětném zamyšlení, takže slabší 4* a chuť na zopakování. PS: ta inspiraci Rona Fricke v Barace právě tímto filmem je velmi citelná... PPS: mám dojem, že obrazy bez hudby není tolik funkční, jako hudba bez obrazů....
Taková trošičku Bible Země. Čuměl jsem, jaké všemožné obrazy tento dokument může obsahovat. To pak chápu, proč to točili celých osm let, protože něco tak ohromného se za týden natočit fakt nedá. Koyaanisqatsi by měl vidět každý, měl. Jenže člověka, co mu je svět kolem něj fuka tohle zajímat prostě nebude, a těch lidí je na světě většina. Zničíme se sami, jednou se určitě zničíme sami. Otázka je, kdy to bude a já mám ten pocit, že to bude brzo, hodně brzo. Tenhle dokument na to že byl točený v sedmdesátých letech je stále aktuálnější a jestli něco předběhlo dobu tak rozhodně tohle. Tenhle film totiž ještě nenašel dobu kdy bude skutečně aktuální vědět, co se nám režisér tohoto snímku snažil říct před teď třiceti lety, takřka. A pak už se bude na posteli, starý, usmívat, protože jeho život bude pomalu končit a on s pocitem soucitu bude tvrdit, že nám to říkal. Jenže jak má proboha celej svět začít přemýšlet nad věcí, když každý člověk má většinou sám problémů nad hlavu. Puštěním tohoto dokumentu? Těžko. Kouká se na to hezky, dokáže to divákovi vnutit úvahy o životě jeho a jeho okolí, ale ty úvahy budou trvat půl hodiny? Maximálně. Všeobecně se ví, že člověk je savec laxní a tak jako všecko i smrt Zeměkoule nechá na poslední chvíli. V tu chvíli už bude pozdě a jediné co nám zbude bude tento film. Kdyby Země zanikla, přál bych si alespoň jedno: aby tento dokument viděla jiná rasa, jiní badatelé a viděli, jaký život na naší planetě byl, než zanikl, protože líp to nedokáže nikdo.
Koyaanisqatsi je v měřítku kinematografie obecně počinem, který nemá obdoby, a přestože nepracuje snad s ničím, co nám evokuje spojení „filmový prvek“ a „film“ (tedy děj, postavy, řeč, nebo snad jen členění do scén a střih v jejich rámci), nemůžu jej nazvat jinak než ryzím filmem. Na první pohled není ničím jiným než videoklipem disponujícím pouze překrásnými obrazy přírody a podmanivou hudbou (úvodní a závěrečný zpěv mužského sboru „Koyaanisqatsi“ z hlavy ne a ne dostat), ale přes nedějovost a faktickou nesdílnost jednotlivých obrazů toho tato tichá, do vět členěná hudební symfonie po propojení do celku sděluje daleko víc než tematicky spřízněné dokumenty. Brzy zjistíme, že i tato němá meditativní filozofie má svého vypravěče, stylizovaného do božské bytosti, která nám jen předkládá k vlastnímu přebrání to, co sama tiše shora sleduje, aniž by do toho sama zasahovala. V geniální skladbě a montážích nádherných záběrů se střetávají krása, majestátnost a hrozivost přírody s lidskou civilizací, která přírodu ničí a která ve své hektičnosti a malosti působí skoro až absurdně. Člověk je zde nízkým tvorem, který bez skrupulí ničí to, čemu se sám nedokáže vyrovnat. Tomu odpovídá i pojetí záběrů, kdy ty přírodní (především letecké) jsou táhlé a pomalé, soustředěné na celky, kdežto pro části odehrávající se v civilizaci je typické zrychlení a překotné tempo, časté střihy a kamera usazená hlavně na zemi, soustředěná na detaily. A jakmile se v závěru pomalu začínáme vracet zpět, až nakonec skončíme přesně tam, odkud jsme na začátku vyšli, a tahle úžasná božská učebnice na téma „Člověk a příroda“ dospěje k poslední stránce, jeden by se skoro až styděl, že přináleží k lidské rase.
Snímek KOYAANISQATSI nabízí zajímavé a velmi dobře zpracované zamyšlení nad světem kolem nás a nad naším přístupem k přírodě a k životu. Napůl je to zamyšlení krásné a vzrušující - člověk vnímá krásu a rozmanitost přírody, či svou (tj. lidskou) „maličkost“. A napůl je to zamyšlení tíživé, obtížné a deprimující - v této části je to „zběsilá pouť“ lidskou civilizací a jejími výdobytky. Pouť, která přivádí člověka k uvědomění si, že v určitých ohledech jsme to s tou naší civilizací tu více, tu méně „přepískli“, a že potřebujeme opět najít v lecčems ztracenou rovnováhu. Jde o nepěknou a neklidnou část cesty; ale zároveň je to etapa nesmírně důležitá pro pochopení mnoha souvislostí.
U snímku je vhodné také zdůraznit výborné spojení obrazu a zvuku. Některé zvukové momenty se natolik „vsákly“ do obrazu, že až jakoby „mění“ samotný obraz. Výsledná kombinace obrazu a zvuku působí v určitých chvílích hypnoticky.
Shrnuto a podtrženo: Godfrey Reggio vytvořil pozoruhodné dílo - co do myšlenky i co do ztvárnění. Přestože se dotýká mnoha témat, nedává hotové odpovědi - ty si nakonec musí každý divák dát sám.
Umělecký film, který má za cíl zapůsobit na vizuální dojem diváka. V tomto díle shledávám za téma přerod přírody k civiliaci. Záběry jsou skutečně zajímavé, leč hodina a půl je dlouhá doba a naplno mne nedokáže upoutat. Ale velmi záleží na současném rozpoložení.
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $1,723,872║Tržby Celosvetovo $-║
Nádherná vizuálna pestrosť čo nepozná hraníc sa nám ponúka v tomto dokumente, len občas miestamy to pripadá zbytočne zdĺhavé - naťahované.
Strhující filmové podobenství beze slov o světě >vymknutém z kloubů< ... Naprosto fenomenální spojení obrazových koláží filmového vizionáře Godfreye Reggia s kongeniálními zvukovými plochami minimalistického hudebního mága Philla Glasse. Zásadní artistně-filmový počin první poloviny osumdesátých let, našincem vnímaný v dobách husákovského kulturního temna na polooficiálních videoprojekcích v obskurně-svazáckých brněnských klubech jako byl třeba Essenc coby zjevení z jiného světa... - - - P.S. Skvělý soundtrack obstojí i jako samostatné hudební dílo bez spojení s obrazem, dle mého jedno ze zásadních alb Philla Glasse. - - - P.P.S. Zařazení tohoto filmu do dokumentárního žánru mi nepřipadá zrovna nejšťastnější, leč budiž. Proč se však administrátoři ČSFD zuby nehty brání příjmou fakt, že jde minimálně rovnocenně o film HUDEBNÍ mi zůstává záhadou... :-(
Fascinující obrazy absurdně uspěchané moderní civilizace kontrastující s panenskou přírodou. Mnohem lepší než Baraka. Nedílnou součástí snímku je i hudba Philipa Glasse, která mi zpočátku připadala trochu vlezlá, ale nakonec jsem se jí poddal. Závěrečný dlouhý záběr na hořící trosky rakety snášející se k zemi je jednou z nejpůsobivějších scén, jaké jsem kdy viděl, natolik silnou katarzí, že si o ní valná většina hraných filmů může nechat jen zdát.
V Koyaanisqatsi si každý nájde tú svoju "best of" pasáž. Cez relatívne nudný úvod, keď na rad prišla pulzujúca energia veľkomiest v podobe záberov nočných ulíc bol som naozaj spokojný. Hypnotické, zrýchlene zábery ako metafora živého organizmu vo forme pretechnizovaného prostredia, ktorého sme súčasťou, ktorý nás obklopuje. Toľko ospevovaná hudba sa mi vôbec nepáčila a soundtrack by som nezvládol viac ako jedenkrát, to ale neznamená s obrazom nemusí tvoriť ucelenú formu. Tvorí, ale imho dalo by sa ináč a lepšie. Veľmi netradičný dokument.
Pri ceste za doplnením si zbierky filmov v TOP200 na ČSFD som narazil aj na tento veľmi pozoruhodný dokument. Určite zaujal, nenadchol toľko, koľko som čakal. Veľmi depresívna hudba, spojená s presnými a detailnými obrazmi ľudí a neľútostných dôsledkov ich činností v negatívnejšom prenesení sa odrazí asi na každom, no v mojom ponímaní nie až tak dôrazne. Určite sa toho dalo zobraziť viac a keby to na mňa doľahlo intenzívnejšie, určite by som bol dal viac percent. Takto je to na 80%.
Je to paradox, ale během tohoto filmu, který je jak po vizuální tak po (hudební) stránce dokonalý, se dostaví bolení hlavy a mírná nevolnost žaludku. Na několik dní se v hlavě zahnízdí vtíravé myšlenky ohledně konzumu a v super/hyper/megamarketu se nějak nebudete cítit ve své kůži. Je na první pohled jasné, že ovlivnila o deset let mladší (a mně ještě bližší) Baraku.Koyaanisqatsi je němý a zároveň do celého světa křičící dokument o rozpínavosti, neohleduplnosti a nenasytnosti lidstva. Nejsžíravější kritika naší civilizace, jakou jsem asi viděla... 4 a ½*
