Koyaanisqatsi

Nuda...nuda...nuda...perfektní záběr...nuda...famózní záběr...nuda. Co přesně by bylo Koyaanisqatsi bez démonické hudby Philipa Glasse? Jen zajímavě sestříhanou snůškou, vesměs průměrných záběrů lidské společnosti 80.let. Právě hudba je totiž tím elementem, který drží celý experiment pohromadě, udává náladu, vytváří celou atmosféru, dělá i ze záběru na letadlo jedoucí po runwayi zajímavou podívanou. (09.06.2009)

Strhující filmové podobenství beze slov o světě >vymknutém z kloubů< ... Naprosto fenomenální spojení obrazových koláží filmového vizionáře Godfreye Reggia s kongeniálními zvukovými plochami minimalistického hudebního mága Philla Glasse. Zásadní artistně-filmový počin první poloviny osumdesátých let, našincem vnímaný v dobách husákovského kulturního temna na polooficiálních videoprojekcích v obskurně-svazáckých brněnských klubech jako byl třeba Essenc coby zjevení z jiného světa... - - - P.S. Skvělý soundtrack obstojí i jako samostatné hudební dílo bez spojení s obrazem, dle mého jedno ze zásadních alb Philla Glasse. - - - P.P.S. Zařazení tohoto filmu do dokumentárního žánru mi nepřipadá zrovna nejšťastnější, leč budiž. Proč se však administrátoři ČSFD zuby nehty brání příjmou fakt, že jde minimálně rovnocenně o film HUDEBNÍ mi zůstává záhadou... :-( (31.05.2006)

Dokument beze slov, jen hudba, kamera a všechno propojené dohromady. Dokument o světě a dokument, který má co říct. Beze slov. Má hloubku, a to se musí ocenit. Člověk změnil svět podle obrazu svého, ale je otázkou, jestli je ten obraz lepší než to, co existovalo před člověkem. Ne, rozhodně by se na tom neshodli všichni. (17.12.2015)

Je nutné to vidět na plátně, aby se kouzlo tohohle filmu mělo šanci projevit. Na jednu stranu je neodvratitelná pravda, že Koyaanisqatsi je coby jedinečné dílo překonané, což bylo dokázáno, když kdosi doplnil hudbu Philipa Glasse náhodnými obrazy z archivu a nikdo nepoznal rozdíl - tvrdit, že jde o něco absolutně výjimečného, už zkrátka nejde. A nešlo ani v době vzniku, kdy byly městské symfonie dávnou minulostí zažranou do kánonu kinematografie. Ale stejně tomu dám plný počet, protože ať je to jakkoliv, ve tmě sálu jde o vtahující zážitek, i kdyby okradený o konečnou hodnotu.A přece jenom krása kamery, velikost měřítka a naopak některé nuance z toho dělají víc než jen náhodnou změť obrazů kritizující kapitalismus. (05.05.2010)

Život vyvedení z rovnováhy. Reggio zvolil poetický dokument, na to aby stvárnil proroctvo indiánskeho kmeňa Hopi, ktoré hovorí o pavučinách na oblohe, strojoch, ktoré lietajú vzduchom a o hrabaní sa v zemi, ktoré prinesie len skazu. Dokument je tomu podmienený. Neukazuje nám krásy sveta ani vyspelú ľudskú spoločnosť. Ukazuje nám prázdne krajiny, kde sa od veľkých skál odráža slnečný jas. Potom postupne prechádzame do mesta. Do civilizácie - New York, Los Angeles, kde časozberná kamera ukazuje na neustály zhon a neschopnosť ľudí sa zastaviť. Neutrálne a zamračené pohľady ľudí, pozerajúce sa do kamery ukazujú na akúsi obrnenosť proti vonkajšiemu svetu, kedy ľudia žijú svoje životy a o nič iné sa nestarajú. Všade cítiť monotónosť, skazenosť a deštrukciu. To krásne doplňuje hudba Philipa Glassa, ktorá značne podmieňuje depresívnosť a bezútešnosť snímku. V mnohých aspektoch film pripomína modernejšiu verziu Muža s kinoaparátom alebo Berlín symfóniu veľkomesta. Osobne mi ale neponúkol nejakú výraznejšou emóciu. Aj keď je pravda, že informácie boli podané veľmi zaujímavým spôsobom. Užil som si to, ale nemám dôvod sa k filmu podrobnejšie vracať. (18.02.2012)