Perfektní den

Un día perfecto by se dal nazvat jako šťastný den. Nic se nestalo. (Na rozdíl od Remarqueova "Im Westen nchts Neues"). Přesto se ale celý den řídí podle rozpočítávadla: lano, kráva, míč (ve španělštině to zní možná i o trochu lépe: cuerda, vaca, pelota). A tyhle tři běžné pojmy, na kterými člověk v běžných podmínkách příliš neuvažuje, jsou za jiných okolností skutečným problémem: kolem krávy můžeš jet napravo, nalevo, můžeš jet přes krávu, ale taky tudy vůbec nejezdit. Zvláště, když je tak kráva pokaždé jiná. Kdybych byl posedlým folkáčem, možná bych na konec představení zvolal: Fernando León de Aranoa umí!, neboť hlavním podílem na této Una obra perfecta má právě režie (a k té patří i vady na kráse). (19.05.2022)

Balkánský konflikt doposud ve velké míře přitahoval spíše režijní fňukaly, kteří terorizovali obecenstvo vlastní konsternovaností nad tím, jak za pár kopci od 'civilizované' Evropy se začaly zase znásilňovat uřezané lidské hlavy. Perfect Day je tak světlem na konci tunelu tím, že aniž by přehlížel drastický, nesmyslný charakter celé situace, přistupuje k němu jak postavy z reklam na colu, které říkají, že nemá smysl přemýšlet nad tím co bylo a bude, ale co se děje právě teď. Tento přístup ale není zúročen primárně ve vztahu k celému balkánskému průšvihu, ale je znázorněn skrze osobní nešvary hrdinů a jejich vztahových peripetií. Tenhle zdánlivě egocentrický přístup naopak chytře demaskuje celou válku jako bordel na kolečkách a tamní dobrovolníky jako asociály, kteří to všechno dělají nikoli pro to, aby realizovali lepší svět, ale spíše aby realizovali sami sebe. (19.04.2016)

Na první pohled triviální linie příběhu ohledně vyčištění studny se rozvine ve spletitou zauzlovanou smyčku ve stylu válečných oblastí: "Co se může pokazit, to se pokazí." Černá komedie, která trochu bruslí za hranou do sekce dramatu, hlavně v druhé polovině, nicméně pobaví a zároveň uvědomí diváka. Toro jako vždy famózní. (26.06.2017)

"Člověk člověku vlkem, soused vražedným monstrem." Nelidská zvěrstva, etnické čistky, popravy zajatců, masové hroby. To vše v 90. letech v Evropě... Která od druhé světové války půl století žila v míru a naivním přesvědčení, že takové hrůzy se již nikdy nebudou opakovat. Občanská válka v Jugoslávii znovu otevřela brány pekla (stejně jako nyní Putin, očividně reinkarnace Hitlera). Un día perfecto však neukazuje PROČ, ale jen realitu všedního (zbytečného) humanitárního dne, s pár jako šrapnel ostrými střípky. Podminované krávy, na věky zaminované sousedské vztahy, chlapcův míč v garáži, kde někdo oběsil jeho rodiče, ale on o tom ještě neví. Benicio Del Toro už není zapálený revolucionář "Che", jen tichý pozorovatel zešílevších dějin, řešící už jen otázku kolik koňských sil (či sil úředních šimlů) má motor obrněného transportéru modrých přileb. Frustrace tváří v tvář místním lidem "To vy cizinci jste sem přinesli válku", s rukama od krve "Provaz potřebný k vyčištění studny neprodáme, potřebujeme ho na věšení." Balkán nikoli Kusturicův, mile svérázný, ale ten skutečný, náboženskou nesnášenlivostí prolezlý a v (místními lidmi schválně vhozenou mrtvolou) kontaminované studni utopený. (08.03.2023)

Na prvý pohľad nevýrazný, až televízne pôsobiaci filmík. Lenže má v sebe niečo (skvelú interakciu medzi postavami), čo artového (festivalového) diváka poteší. Všetka tá ošumelosť (vrátane vyžitosti v tvári Del Tora) je sympaticky oživovaná živšími scénami (obídenie míny). Film, kde sa téma vojny rozvíja akoby mimovoľne na pozadí. Páčilo sa mi to viac ako na podobné publikum mieriace ĎALEKO OD ĽUDÍ... (02.10.2016)