Papírové hlavy

Výborně strukturovaný dokument, který mixuje výpovědi lidí postihnutých komunistickými represemi a hrané pitoreskní pasáže, které metaforicky ilustrují zobrazovanou dobu, s úryvky z projevů funkcionářů a dobových týdeníků, čímž se vytváří až tragikomický kontrapunkt. Toto funguje dokonale. Slabinou Papírových hlav je fakt, že příčiny a okolnosti některých důležitých momentů (rok 68, Charta 77) vůbec nevysvětluje a zůstává u nich pouze na povrchu. Nejpůsobivější jsou určitě padesátá léta a rok 89. V prvním případě je ponecháno hodně prostoru autentické a emotivní výpovědi dobových svědků. V druhém případě je naopak velmi výmluvný obraz sám o sobě. Smutnou tečkou je pak konec, který reflektuje mínění lidí v prvních letech demokracie. (17.11.2010)

Nevtíravý dokument bez komentáře, který nechává hovořit jen dobové záběry a pozdější výpovědi obětí bolševického režimu. Původně bych hodnotil jen 4*, ale plnou palbou hodnotím fakt, že celovečerních bijáků o tom, čeho je bolševik schopen, není nikdy dost (z těch nejmenších nespravedlností se připomíná například to, jak někdo dostal nařezáno jen za to, že čekal na Václaváku na tramvaj). Geniálně zvolená hudba (zvláště Mozartovo Requiem se skvěle hodí k záběrům zmlácených dětí). (24.09.2012)

Zneklidňující dokument o komunistické totalitě, založený na vnímavém (sdělujícím a interpretujícím) spojení archivních záběrů se svědectvími pamětníků. Jako starší Hanákovy filmy se i tento snaží syntetizovat a zbytečně neinstruovat: předkládá nestrojeně exponovaný obraz a upřímné slovo, bolestně těžené z hloubi lidské paměti (mysli i těla, kdysi zkoušených ponížením, nyní lhostejností), a umožňuje tak divákovi čistou, ideologicky nezatěžovanou konfrontaci vlastní životní zkušenosti s empirií člověka, národa a státu. Trefně zvolený obraz papírových hlav, zároveň směšné i hrůzné metafory, připomíná moc anonymity a anonymitu moci, dvě etické zrůdy, které mohou povstat kdykoliv – uniformou a zákonem, davem a vládcem. (23.12.2013)

Dokumentární obžaloba socialismu od konce 2. světové války po rok 1990. Ani nevím, zda byli horší ty svině, které likvidovali lidi, kteří se odmítali sehnout a přizpůsobit, nebo ty davy lidí nadšeně budující světlé zítřky. Obojí se sleduje stejně nepříjemně. Ale sotva na to budou koukat ti, co říkají, že se za komančů žilo líp. (20.11.2011)

Střípky událostí československé historie mezi lety 1945 a 1989, nahrané scénky i dobové záznamy, výpovědi účastníků a miliony myšlenek - nahlas vyslovených i těch skrytých. Ano, režisér musí mít opravdu veliký talent, aby tohle všechno skloubil, udržel si určitou stálou linii vyprávění a zároveň vystihl tolik rozlišných okamžiků, emocí, zážitků. Ovšem Dušan Hanák je očividně hodně zkušený a nadaný dokumentarista, protože nic z toho snímek opravdu nepostrádá. (24.02.2012)