The Junk Shop
Režie:
Juraj HerzKamera:
Rudolf MiličHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Václav Halama, František Ketzek, Bobina Maršátová, Libuše Palečková, Jan Vlček, Olga Novotná, Antonín Dimitrov, Ivana Klíčníková, František Pelikán, Věra Pokorná, Václav Soldát, Karel Veselý (více)Obsahy(1)
V 60. letech byl Bohumil Hrabal mimořádným inspiračním zdrojem pro začínající filmaře - ani Juraj Herz nebyl výjimkou. Pro svůj středometrážní debut si zvolil bizarní příběh odehrávající se ve sběrně starého papíru. Hrdinou je tam svérázný výkupčí, jenž se stává svědkem všelijakých trapných i dojemných příhod. Režisér již tady osvědčil smysl pro bizarní nadsázku a morbidní zaujetí, naznačené již samotným názvem. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (87)
Takový hodně neortodoxní historky ze sběrny papíru. Vcelku příjemné, zábavné, ale dvě výtky bych přece jen měl, ta hororvá hudba mě značně vysírala a konec, koneček, tam se to s ním chtělo víc a hlavně dřív pomazlit. ()
Smetiště vzpomínek, Haňťův oslnivý úsměv a ztracený Pepíček. „Joo, svět je plnej podivnej krás a jeden život na to nestačí.“ ()
Dvacet minut se zdá, že to bude nejlepší zfilmovaný Hrabal, ale místo konce je tam deset minut navíc. A kouzlo je rázem pryč. ()
Byl by to paradni kratas, kdyby mel klasickou delku 10-15 minut a nebyl natazenej do 30 minut. Ze zacatku je to totiz fakt parada, vtipny, misty trosku skoro az cernej humor, uchylny postavy a zajimavy prostredi. Jenze to vydrzi tak 15 minut a pak uz to je jen takovy o nicem. Skoda, trosku zkratit a bylo to na 5*. ()
Hromada škaredých lidí dělá divné věci a do toho třicet minut hrozný kravál. Ale přesto mě na tom něco přitahovalo. ()
Herzův styl jde rozpoznat velmi dobře už v jeho krátké prvotině. Dobré, ale možná až příliš dlouhé. 70% ()
"Paní, pět kilo papíru za jednu korunu" - "Ale to jsou moje milostný dopisy" - "I kdyby jste jich měla pět kilo od Churchilla, bylo by to za korunu" ()
Literární předlohu, ač je to ostuda, jsem dosud nečetl, a nevím tedy, jak přesně dokázal Herz převést Hrabalův text do filmové podoby, nicméně musím konstatovat, že díky výraznému Herzovu režijnímu stylu jde o osobitou filmovou chuťovku v černobílém provedení se zajímavými postavami a zvláštní atmosférou. Výborné je herecké obsazení, kdy byly režisérem vybráni neherci představující určitý lidský typ, a to se Herzovi povedlo na výbornou. V některých případech si sice pomáhá určitou nadsázkou, která ale rozhodně nevadí. Je to syrové a působivé. Sběrna odpadu jako konečná stanice lidských vzpomínek, osudů a uměleckých artefaktů. Celkový dojem: 85 %. ()
Sběrna papíru, nadržený vedoucí, zmetek Hanťa (před tímhle uřvaným a vychechtaným individuem dávám přednost pánovi z Příliš hlučné samoty-knižní verze) a několik postaviček, které se vedením osudu dostanou do tohoto podivného světa zasypaného do papíru. Kvůli absolutně nesympatickému Hanťovi bych nejraději hodnotil pouze průměrem, ale za to krásně cynické rozřezávání postaviček, fotku Audrey Hepburn a skoro slisovaného Pepíčka to ještě budou slabší 4*. ()
Povídka Baron Prášil je z Hrabalovy knihy povídek Perličky na dně moje nejoblíbenější. Neherci Václav Halama a František Ketzek se coby Hanťa a soudruh vedoucí na své role skvěle hodili. Juraj Herz rovněž film nenatočil tradiční formou a neobešel se bez svých tradičních trademarků (praotec Českého filmového hororu se nezapře). Jediná, ale obrovská škoda je fakt, že povídka Baron Prášil, podle níž byly "Sběrné surovosti" natočeny, je dosti rozsáhlá, že by hodila v klidu na celovečerní film. Tentokrát je 30 minut bohužel málo. Ale aspoň něco. 83%. ()
Poetizácia robotníckeho života, nebojaca sa zmesi trpkej životnej reality zmiešanej pol napol s komikou i tragikou. Zberné suroviny v období rozvinutého socializmu 60. rokov zahŕňali v sebe rôznorodé spoločenské spektrum: od bývalej grófky, cez pražskú pivnú galerku, vidiečanky až po všetečné paničky. Svojrázny jazyk a priliehavá hudba Zdeňka Lišku dotvárajú tento kolorit podzemia. Dej je obohatený o bizarne fantastické predstavy jedného zo zamestnancov zberne. Všetko dýcha starým papierom, ukrývajúcim rôzne príbehy. Diváka obklopí robotnícka atmosféra kumbálov vytapetovaných fotografiami prsnatých krások z časopisov a kovových mechanických váh. Pivo, preliate hrdlami zamestnancov zberných surovín za dlhých zimných večerov po celodennej šichte je z tejto skvelej polhodiny doslova cítiť.. ()
"Pan děkan to vodpustí a já to musím uklidit!" Se vší úctou k Jiřímu Menzelovi jsou Sběrné surovosti nejzdrařilejsí adaptací Hrabalovy předlohy. Herzovi se povedlo poskládat mozaiku z filmových záběrů, aniž by narušil ducha knižní předlohy. Syrovost vyprávění si nebere žádné servítky, předhazuje nám jednotlivé figurky, takové jaké opravdu jsou. Byť bylo původně zamýšleno vytvořit povídkový film Perličky na dně i s touto povídkou, vidím to jako přednost, že je prezentována samostatně. Větší prostor umožnil odhalit větší škálu toho obyčejného člověčenství, kterého je v Hrabalových knížkách tolik. Juraj Herz vytvořil velice zdařilou filmovou povídku, ponechal ducha předlohy a přece přidal dost vlastní invence. I když jde pouze o fragment, výsledek je mnohem plnokrevnější než koprodukční Příliš hlučná samota. Pro mne osobně je to dokladem toho, že Hrabala dokáže správně pochopit, vstřebat a předat jenom našinec. "Jen mi nic nezapírejte, už jsem pochovala celkem dva muže.!" "Je na vás hned vidět, že ste dáma!" ()
Není to škoda pro tento film, že nebyl obsažen v Perličkách, jsou to naopak Perličky na dně kdo je ochuzen absencí tohoto dílka. Tato povídka, přestože i ona je hodně osobitá, obsahuje to co si představím pod pojmem Hrabalova poetika. Ve Sběrných surovostech se Herzovi podařilo položit důraz na hlavní charaktery, podivínské blázny, a ty jsou vskutku nezapomenutelné. Zejména Haňta. Divák se zde více baví Hrabalem a méně vkladem režiséra. Sběrný dvůr dle Hrabala je hodně povdivné místo, zejména co se osazenstva týče a přidá-li to své Herz není o bizarní scény nouze. Například řezání soch svatých mi paměti asi jen tak nezmizí. Ač jsem ateista, tohle přeci je působila provokativně, možná až dekadentně. ()
Hrabala nedokážu číst. Ale téměř všechny dramatizace považuji za vydařené. Juraj Herz se s nimi nedokázal popasovat tak jako Jiří Menzel, ale i tak vznikl pěkný film, který zvláště v šedesátých letech mimořádně zaujal. ()
Při tehdejší "socialistické" produktivitě práce můžeme ještě rozjímat nad lisováním artefaktů věčnosti, časnosti, kultury, dějin, vzpomínek. Dnes už i ten proces sám je zlisován. Pokud jde o filmového Hrabala, tak ani tady u Herze nemám pocit, že "tohle je ono". Taky Hanťa mi tady typově nesedí - přesto mě dokonale přesvědčil. Herz jako by Hrabalovým postavám (alespoň pokud jde o Hanťu a kostelníka) vracel realističnost, všední uvěřitelnost - a přitom jim ponechává jejich nevšední hrabalovskou působnost. K závěru: Co to říká Hanťovi pan vedoucí? A jak na to reaguje Hanťa ve finální scéně? Celkově mám z toho drobného filmu neodbytný pocit, že je ztraceným úvodem k čemusi - k něčemu, co se nikdy nestane, nerozvine. Přitom se zabývá tím, co už padá do lisu času. Rozhodně bych dal Sběrné surovosti do Perliček místo Menzelova příspěvku. Herzův pohled jde mnohem hlouběji než na úroveň kochání se pábením. ()
Jaké štěstí, že se povídka nevešla do oficiální sbírky PERLIČEK a máme jí možnost okomentovat individuálně. Herz-Hrabal a dodělá to Liška. Bláznivá melodie, provázející celý snímek, Haňťovo pábitelské vyprávění a mystifikování, nádherná všednost, osobitost a prostota zaměstnanců i návštěvníků sběrny a experimentální režie. Herz ve své prvotině naplno ukázal své cítění filmu a jedinečnost režie. ()
Ech, tento Herzův režijní debut mě bohužel příliš neoslovil. Pro mě osobně stojí za zajímavost, že "Sběrné surovovosti", coby filmová adaptace Hrabalovy povídky "Baron prášil", tematicky předznamenávají Příliš hlučnou samotu a probleskne zde i jeden motiv, který se později v téměř identické podobě objeví ve filmu Něžný barbar, ale to je tak všechno, osobně mi nesedlo obsazení hlavní postavy (Václav Halama coby Hanťa fakt ne-e) ani jakási urputná pitvornost, jíž na mě tento kraťas působil. I když... vlastně ani pořádně nevím, proč mi to nesedlo, vzato kolem a kolem to není špatný film, ale osobně jsem si k němu zkrátka cestu bohužel nenašel. ()
Hrabal byl v šedesátých letech zkrátka in, je dodnes, a to jak knižně, tak filmově. Začínal s ním i Juraj Herz, a rozhodně si na něm zuby nevylámal, ba naopak. Jedná se o precizně zvládnuté středometrážní dílko, které svým nehereckým obsazením, humorem a prostředím opravdu navozuje atmosféru Hrabalových povídek. ()
Je to síce absurdné, ale mám opačný názor, ako jednotka medzi mojimi obľúbenými užívateľmi - gudaulin. Hrabalovu predlohu som čítal a neherci nezodpovedali mojej predstave po prečítaní knihy. Pri výbere a vedení nehercov som vnímal rozdiel medzi Herzom a Formanom, pri pretlmočení Hrabala som zasa vnímal rozdiel medzi Menzelovým a Herzovým pojatím. V každom prípade považujem Sběrné surovosti za zaujímavý a podnetný film, akurát, že som ním nebol primerane nadšený. ()
Související novinky
Juraj Herz 1934 - 2018
V neděli zemřel režisér, scénárista a herec Juraj Herz. Jeden z hlavních představitelů československé nové vlny vystudoval fotografii na bratislavské UMPRUM, následně režii a herectví na loutkářské… (více)
Sběrné suroviny, co je to za chrám moderní doby? Jaká mše se zde slouží a kdo ji celebruje? Je to místo spasení starého papíru, nebo se snad při tamní eucharistii proměňují myšlenky, ideje shledané kýmsi domněle odpovědným nepotřebnými, nečitelnými? Hrabalovy texty i Herzův film, který je jejich užaslým zrcadlem, tyto otázky navozují jaksi „mimochodem“, na okraj války gest a slov, která poutá pozornost jako zmrzačený úd, jako čerstvé zbořeniště. Čím to, že v asambláži odložených věcí, nacházíme takové kouzlo? Je to snad vysokou koncentrací těch „malých duší“ (jak by řekl Francis Jammes)? Anebo snad všechno to ohmatání stvrzuje opravdovost, skutečnost, nenapodobitelnou dřeň prožitosti? Proti níž bledne výsostné umění minulých století jako pouhá imitace, jako nezdraví příbuzní krášlící svou slabost mdlými barvami… Co člověka žene na smetiště? Myslím na Václava Navrátila: „Všechny vznešené záležitosti mohou být zvulgarizovány; zesměšněny; stávají se důvodem ke studu. Je to osud lásky, osud snění, osud vědění, ba i šlechetnosti. Proč? Protože záležitosti nejvznešenější bývají též záležitostmi nejvnitřnějšími. Naprostá niternost způsobuje u slabších povah pocit osamocenosti. Ten vede k bázni a ke studu. Lidé se stydí za to, v čem jsou úplně sami. Nestydí se za to, co sdílejí veřejně s ostatními.“ A dál si kladu otázku za otázkou, loupám cibuli té záhady; protože to opravdu není snad jen kouzlo nostalgie po špíně jiných dekád, kdy jsme se ještě nemuseli dusit dýmem dneška a dávit vakuum aktuálních vteřin. Je tedy tím motorem, pohánějícím nás do bran periferijních baráků, do letních skladů s masopustními maskami a vousisky svatých Mikulášů či Dědů Mrázů, do ráje nepotřebnosti strach ze samoty našich vlastních niter, ostudně pravých? Touha po pospolitém přežívání? Anebo znovu: šok z grotesky, který vyvane bez následků? A znovu vzpomínám na Václava Navrátila: „Avšak stalo se osudem této doby, že hledáte tajemství a sen právě v této kouzelné všednosti, ve všednosti nejvšednější. V mracích všedního poledne. Na bezvýznamných domech. Na každodenních stromech. V unaveném rachotu letadel. Ano, není potřeba to zapírat, víme to všichni dobře. Máte nějaký tajný a unavující pocit úzkosti. Nemáte odvahu slavit svátek. Proto slavíte všední den. Tam hledáte mýty. Ale podaří se tento únik do všednosti? Nebude rušen zevními zásahy? A najde se někdo, kdo tam dovede skutečně najít mýty?“ Ano, tak přeci jen je to tak: každý stejnými dveřmi vstupujeme do jiného světa. Věděl jsem, že ty přízraky, které tam vidím doutnat, jsou opět jen střepy zrcadel odrážející cosi, co hledám pokaždé jen v sobě. Tak znovu: Hrabalova sběrna je světem obráceným naruby, tedy světem, jaký skutečně je. Jako na Atgetových fotografiích nacházím půvab nahodilých seznámení v pařížských výlohách i zde mne překvapuje ona zdánlivá nezáměrnost, s níž vyhřezávají z beztvaré masy odložené skutečnosti jednotlivé její segmenty, tu kus těla, tu šatu, tu myšlenky. Zatímco vnější svět utíká do front obchodů, zde se ruce noří do podvědomí samého, do něčeho, co bylo raději odneseno z domu, aby to nepřekáželo rychlému pohybu mezi zdmi, které hrozí propustit cizí oči – a tedy i cizí smích (takový, který se rozeznívá nad pravopisnou chybou v milostném dopisu). Ta opravdovost není zdánlivá, ale stejně tak jí nelze upřít té porcované historii. Jazykem skvrn nemluví jen zdi sběren, ale i chrámy. Snad proto se nakonec vše schází, aby to dosloužilo v nějakém groteskním, vysmívaném přepravišti… Každopádně smějeme-li se spolu, smějeme se každý něčemu jinému. Stejné je to s pláčem, láskou a vztekem. () (méně) (více)