Sedím na konári a je mi dobre

Jeden z nejlepsich slovenskych filmu s fantastickou atmosferou.Skvela hudba, bezkonkurenci Bolek Polivka s Ondrejem Pavelkou.Ano jim byly jejich role sity na miru.Potreba pripomenout postaka pana Miroslava Machacka.Neni co vytknout, mozno je jen chvalit.Pokazde kdyz se divam na tento film, mam z nej potom takovy lehky,povznasejici pocit.Dobra prace pane Jakubisko. (01.06.2008)

Ať už si o Jakubiskovi myslí kdokoli cokoli, poetiku umí obrazem vyjádřit perfektně. Tady mu k ní navíc sedlo téma a společně s Polívkou a Pavelkou tak vytvořili hodně atmosfericky silný film. Snad jen škoda, že ještě více nepřitlačil na dramatičnu, ale pravda je, že o to tady primárně nejde. Spokojené 4 hvězdy pro jeden z těch nejlepších filmů přelomu 80. a 90. let. ... a abysme byli vždy spolu. (26.02.2011)

Nechápu, proč mi trvalo tak dlouho zjistit, jak dobrý film tohle je. Nicméně, stalo se a na několikátý pokus Jakubiskův příběh dokonale zafungoval. Pokud si odmyslím zvláštní umělost zvukové stopy (zjevně vzniklou post-synchronem) a Markétu Hrubešovou, za kterou hraje leda její slovansky klenutá postava, je Sedím na konári brilantní a kompozičně doladěné poselství o několika osudech na plátně bouřlivé doby. Jakubisko dokáže bez zbytečné okázalosti pouhým náznakem ztvárnit děsivé paradoxy stalinismu, ale i podat osudy hrdinů se vší civilností a tragikou každodennosti. Připomene tak Unaveni sluncem Nikity Michalkova, i tam poklidná rovina osobní ostře kontrastuje s hlomozící mašinérií doby. Jakubisko natočil film dojemný, uvěřitelný a v nejlepším slova smyslu tragický. (28.10.2007)

Vážení přátelé... musím bohužel konstatovat, že tento Jakubiskův poválečný opus pro mě s odstupem času ztratil hrozně moc body... V kontextu jeho pozdější tvorby zdá se to celkem i jaksi nepřekvapivé. Film jako celek je pro mě docela málo historicky uvěřitelný, zkušení herci Polívka s Pavelkou se moc nepředvedli, o ne-herectví Markéty Hrubešové se asi netřeba ani bavit. Film je rozvleklý, scénky se kupí a kupí, ale po čase to prostě nějak začíná nudit. Při posledním shlédnutí dokonce nebyla ke konci ani chuť dokoukat - a to je v mém případě už velký problém. Holt některé filmy časem stárnou... (06.11.2014)

Jakubiskovo poetické podobenství o středoevropském prostoru a fresce přelomových událostí, které nemilosrdně smetou lecjaký lidský život... V linii vymezené tématem arizace židovského majetku v Kádárově a Klosově Obchodu na korze a tříbení charakterů pod tlakem nemilosrdné doby stalinismu v Jasného Všech dobrých rodácích se prolíná Sedím na konári a je mi dobre - přenádherný a hluboký film (jen nechápu, jak tenhle snímek mohl Jakubisko realizovat v roce 1989, jak mu tenhle námět a scénář někdo mohl schválit...) Jakubisko postavil proti sobě dva charakterové kontrapunkty - bezstarostný kosmopolita bývalý klaun Pepe a rurálně a křesťansky zemitý a s rodnou hroudou propojený Prengel (skvělí Bolek Polívka a Ondřej Pavelka). Oba svede dohromady náhoda a oba díky náhodě spojí osudové pouto - nález židovského zlata. Tenhle nález má skutečně tragický rozměr a připomíná osudovost každého lidského jednání, stejně jako je osudovost či metafyzický dopad signalizován čekající německou minou... Jakubisko záměrně příběh zasadil do přelomové doby - vykolejení civilizace následky války, doba, kdy filozofové prohlašují, že Bůh zemřel v Osvětimi, básníci odmítají psát básně a přeživší vězni si přestávají psát svá jména s počátečními velkými písmeny... Z tohoto pekla vychází ústřední dvojice a záhy začíná podléhat iluzi, že je možné znovu ŽÍT. Zjevuje se jí totiž anděl, domnělá dívka Ester. Symbolická ženská postava, a to nejen svým metafyzickým rozměrem, ale především osudem za války. Strašlivé stigma válečné kurtizány (coby memento mori později doslovně zpracované v působivém románu Arnošta Lustiga Krásné zelené oči), strašlivá psychická mokvající rána v duši, stigma dívky, která svůj život musela vykoupit svým tělem a sebeúctou... Dějová konstrukce nemilosrdně boří ideál a naději oné trojice, že místní židovská pekárna by mohla stát ostrůvkem štěstí a svobody a místem úniku před okolní bouří doby. Uniknout nelze. Nelze si beztrestně zahrávat s absurdním kolem dějin (válka, banderovci, stalinismus - v mnohém symbolizovaný, ač lehce schematický, osud učitele-partyzána-komunistického bosse-politického vězně...), jednou dojede i na tu nejzastrčenější samotu... Přesto má film i hlubokou metafyzickou rovinu připomínající v mnohém opus magnum Wima Wenderse. Místa, která nemají spojení s okolím pozemskou cestou, spojuje nebe... Hluboké vnitřní pouto mezi Pepem, Prengelem a Ester. Hluboké a nepřerušitelné pouto mezi násilím rozdělenými otci a dcerou... Víra ve shledání... Víte, co říkal starý Berousek: Možná, že právě pro tuhle chvíli jsme přišli na svět... (28.10.2007)