Touha

Jasný byl podivný režisér. Trochu takový český Resnais - v počátcích fascinující, svobodný, dotýkající se toho co považuju v umění za nejpodstatnější témata, posléze zjevně ukolébaný sám sebou, uzavírající se do svého světa, překračující mez dobrého řemesla a naprosto ztrácející pojem o tom, že už neříká nic důležitého. Touha je ještě před vrcholem jeho tvorby (za který ve smyslu uměleckém, ne společenském, považuju Kocoura a nikoliv Rodáky), je zde ještě znát náběh a růst, je tu ale znát ještě i přechodovost a zátěž z minulosti - část toho je prostě kino jak vyšité ze 40. let (Krška v druhé povídce, Vávra ve čtvrté) - on Jasný nebyl ani novovlnař, ani neměl tak vyhraněný styl jako třeba Vláčil anebo Kachyňa - fluktuoval mezi žánry a asi nejsilnější je ve fantaskních momentech svých filmů (kterých pohříchu nemohl realizovat tolik, kolik by chtěl - viz Kominíček). Co mi v Touze zní podobně jako Jasného tvůrčí osud je Havelkova hudba - překrásné hlavní téma a pak v momentech "dramatu" bohužel dost facha: ve druhé povídce zas facha večerníčkovo/semaforská, bez šmrncu zhudebnění Nezvala v Heptameronu anebo aspoň pozdějšího swingu v Pane, vy jste vdova... Šostakovičovsko-budovatelské nic. (19.08.2021)

Čtyři roční období, čtyři doby lidského života. Probuzení a jakési znovuzrození československé kinematografie po těžkých letech zmanipulované a manipulující diktatury se odehrálo ještě před vznikem prvních uměleckých proudů nové vlny šedesátých let. Generace Jasného neměla v sobě už onu mladickou rozvášněnost a zároveň nevyzrálost osobní i profesní, ale naopak sama prošla nelehkým procesem uvědomování. Touha jakoby předznamenala pozdější Jasného režijní profil; nalezneme zde především hluboké vnitřní zakořenění v civilizací neponičeném moravském venkově i specifický charakter rozmanitých lidských typů, bravurně odpozorovaných v bezprostřední blízkosti Jasného rodiště a okolí. Výběr a forma jednotlivých povídek vytváří poetickou metaforu k úvodnímu vpisku a v žádném případě nelze dělit jednotlivé příběhy na lepší či horší. Každý má svůj smysl a svou významovou rovinu, od nádherně modelované dětské alegorie s vejcem, přes první milostné okouzlení mladé dvojice a vytrvalost osudem těžce zkoušené Anděly, až po smutkem zahalené očekávání definitivního konce života, se před námi rozkrývá jedinečnost lidské duše, měnící se věkem i prostředím, v němž vyrůstá a tvoří své pevné základy. Mimořádně cenným přínosem tohoto neobyčejně empatického filmu je výběr kameramana a hudebního skladatele, kteří tu oba - každý ve svém žánru - vytvořili skutečná mistrovská díla, sahající v kontextu doby k naprostým špičkám uměleckého ledovce. Toho se zatím zlehka dotýkají i herecké výkony mladinké, tehdy teprve osmnáctileté Jany Brejchové a Jiřího Valy, vynikající a troufám si tvrdit, že možná životní příležitosti tu beze zbytku vyplňují Václav Babka, Věra Tichánková, Václav Lohniský i Anna Melíšková, umělci, jejichž velikost byla později rozmělněna tak trochu macešsky v epizodních standardech. Touha odemkla bránu k novému chápání a uchopení filmového řemesla a v mnohém předurčila směr, kterým se později vydala generace těch, jež tu zatím pilně sbírali své první zkušenosti a získávali první okouzlení v magickém oku kamery. Vlaštovky sedící na drátě a netrpělivě očekávající příchod jara. (25.03.2012)

Krásná věc. Odzbrojující svojí jednoduchostí a přímostí. Témata banální. Zrození, zrání, zmoudření, smrt. Jaro, léto, podzim, zima... Krásné 4 povídky rozprostřené po valašských kopcích do nichž se tisknou stařičké chaloupky pamatující leckdy ještě rakousko - uherské mocnářství. Jak moc jsem litoval, že film nebyl v barvě. Ta zeleň luk, zlato klasů a blankyt oblohy s těmi obrovskými hrady bílých oblaků by film rozehrály kouzelnými barvami, které divák mohl jen tušit. A to nemluvím o vlasech mladičké Jany Brejchové... :-). Některé obrazy byly fantastické a lecos mi bylo povědomé. V jednu chvilku jsem měl pocit že sleduji nebarevnou verzi filmu Až přijde kocour a také že ano... Samozřejmě bylo to Jaroslavem Kučerou a jeho neskutečnou kamerou. Ačkoliv konec filmu byl velmi smutný nemusíte se bát. Film je oslavou života. Života, který jede tiše od věků, jak čarodějné hodiny, jak neskutečný čarodějův orloj... Dávám za 4 bílá prostěradla vlající ve větru... * * * * (05.11.2020)

Nádherný dětský svět plný fantazie, krásná romance s mladou Janičkou, ojedinělá příležitost pro Věru Tichánkovou ukázat svůj skvělý dramatický potenciál, v postavě morálně i fyzicky zdatné Anděli, a nakonec opět takový návrat do dětských let. Celkově výborně podchycená atmosféra doby minulé i nastávající, kterou režisér později doladil do dokonalosti ve svém vrcholném snímku. (29.12.2012)

1. Docela úsměvné, min. ten sen, ale na druhou stranu nic, co by diváka svoji roztomilostí nějak víc odzbrojilo; 3* 2. Příjemná romance, typická pro léto, které však také musí jednou skončit… „Pro jedno kvítí slunce nesvítí…a copak, když svítí?“; 4*. 3. Asi vůbec nejlepší povídka Touhy, s kritikou JZD a trochu hůře pochopitelnou vzdorovostí hlavní hrdinky, tím samozřejmě myslím proti nabídnuté upřímné lásce; 4*. 4. Smutné, s mírným generačním střetem, uzavírající životní koloběh; 4*. Všechny povídky se myslím podařilo dobře svázat do jednoho celku a vytvořit tak vyprávění o změně ročních obdobích a fázích života. Celkově mi Touha vychází na slušné 4*. (16.12.2012)