• mchnk
    ****

    Nádherný dětský svět plný fantazie, krásná romance s mladou Janičkou, ojedinělá příležitost pro Věru Tichánkovou ukázat svůj skvělý dramatický potenciál, v postavě morálně i fyzicky zdatné Anděli, a nakonec opět takový návrat do dětských let. Celkově výborně podchycená atmosféra doby minulé i nastávající, kterou režisér později doladil do dokonalosti ve svém vrcholném snímku.(29.12.2012)

  • Sarkastic
    ****

    1. Docela úsměvné, min. ten sen, ale na druhou stranu nic, co by diváka svoji roztomilostí nějak víc odzbrojilo; 3* 2. Příjemná romance, typická pro léto, které však také musí jednou skončit… „Pro jedno kvítí slunce nesvítí…a copak, když svítí?“; 4*. 3. Asi vůbec nejlepší povídka Touhy, s kritikou JZD a trochu hůře pochopitelnou vzdorovostí hlavní hrdinky, tím samozřejmě myslím proti nabídnuté upřímné lásce; 4*. 4. Smutné, s mírným generačním střetem, uzavírající životní koloběh; 4*. Všechny povídky se myslím podařilo dobře svázat do jednoho celku a vytvořit tak vyprávění o změně ročních obdobích a fázích života. Celkově mi Touha vychází na slušné 4*.(16.12.2012)

  • Jellini
    ****

    První povídka "O chlapci, který hledal konec světa" je vtipná a skvěle natočená. Celý film se dobře rozjede. V druhé povídce, "Lidé na zemi a hvězdy na nebi", se režisér taktéž soustředí spíše na vykreslení atmosféry a pocitu ze situací, než na narativní vyprávění (vše je lehce předvídatelné). Divákovi postačí podobná zkušenost a na obě hlavní postavy se napojí a "jen" si vše na krátko připomene a "znovu" prožije. Povídka "Anděla" mi přijde z celého filmu nejslabší, kdy problém je dle mého už ve scénáři - zvraty v této povídce působí "nahodile" a u každé z postav až příliš vyčnívá jedna charakteristická vlastnost či motivace a vše ostatní se ztráci. Poslední povídka, "Maminka", je asi nejvyváženější v propojení čisté imprese a narace. ... Je trochu škoda, že všechny čtyři povídky nejsou propojeny postavami, režisér by z toho určitě dokázal mnohé vytěžit.(11.8.2012)

  • Radek99
    ****

    Jasného útěk před schematismem doby k poetice, lyrice a symbolismu... Oslava venkova, venkovského života a s ním spojených tradičních hodnot. Bezpráví 50. let je ovšem ještě zatlačeno někam mimo Jasného film (a skrytě čeká na Všechny dobré rodáky). Touha je skromný snímek o skromnosti a opravdu zajímavém uměleckém konceptu popírajícím schematickou dobovou tvorbu. Vynikající herci a nádherná Jana Brejchová...(24.11.2014)

  • Marthos
    *****

    Čtyři roční období, čtyři doby lidského života. Probuzení a jakési znovuzrození československé kinematografie po těžkých letech zmanipulované a manipulující diktatury se odehrálo ještě před vznikem prvních uměleckých proudů nové vlny šedesátých let. Generace Jasného neměla v sobě už onu mladickou rozvášněnost a zároveň nevyzrálost osobní i profesní, ale naopak sama prošla nelehkým procesem uvědomování. Touha jakoby předznamenala pozdější Jasného režijní profil; nalezneme zde především hluboké vnitřní zakořenění v civilizací neponičeném moravském venkově i specifický charakter rozmanitých lidských typů, bravurně odpozorovaných v bezprostřední blízkosti Jasného rodiště a okolí. Výběr a forma jednotlivých povídek vytváří poetickou metaforu k úvodnímu vpisku a v žádném případě nelze dělit jednotlivé příběhy na lepší či horší. Každý má svůj smysl a svou významovou rovinu, od nádherně modelované dětské alegorie s vejcem, přes první milostné okouzlení mladé dvojice a vytrvalost osudem těžce zkoušené Anděly, až po smutkem zahalené očekávání definitivního konce života, se před námi rozkrývá jedinečnost lidské duše, měnící se věkem i prostředím, v němž vyrůstá a tvoří své pevné základy. Mimořádně cenným přínosem tohoto neobyčejně empatického filmu je výběr kameramana a hudebního skladatele, kteří tu oba - každý ve svém žánru - vytvořili skutečná mistrovská díla, sahající v kontextu doby k naprostým špičkám uměleckého ledovce. Toho se zatím zlehka dotýkají i herecké výkony mladinké, tehdy teprve osmnáctileté Jany Brejchové a Jiřího Valy, vynikající a troufám si tvrdit, že možná životní příležitosti tu beze zbytku vyplňují Václav Babka, Věra Tichánková, Václav Lohniský i Anna Melíšková, umělci, jejichž velikost byla později rozmělněna tak trochu macešsky v epizodních standardech. Touha odemkla bránu k novému chápání a uchopení filmového řemesla a v mnohém předurčila směr, kterým se později vydala generace těch, jež tu zatím pilně sbírali své první zkušenosti a získávali první okouzlení v magickém oku kamery. Vlaštovky sedící na drátě a netrpělivě očekávající příchod jara.(25.3.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace