Režie:
Jaromil JirešScénář:
Ludvík AškenazyKamera:
Jaroslav KučeraHrají:
Eva Límanová, Josef Abrhám, Eva Kopecká, Jiří Kvapil, Jiří Jánoška, Ivan Růžička, Helena Fingerlandová, Štěpánka Cittová, Richard Záhorský, Hana Talpová (více)Obsahy(1)
Křik je první celovečerní hraný film Jaromila Jireše, kterým se tento tvůrce zařadil mezi úspěšné a talentované debutanty šedesátých let. Jeho generačními souputníky byli tehdejší spolužáci z pražské filmové fakulty AMU Miloš Forman, Věra Chytilová a Jiří Menzel. Inspirací pro jejich tvorbu byla francouzská filmová avantgarda, která se vyznačovala především dokumentaristickým přístupem v oblasti hrané tvorby. Zřetelný vliv dokumentaristické praxe ovlivnil i prvotinu Jaromila Jireše, která vznikla podle scénáře Ludvíka Aškenazyho. V četných reminiscencích autoři vyprávějí příběh jednoho důležitého dne v životě mladé dvojice - je to den, kdy má na svět přijít jejich první dítě. Jaromil Jireš použil nekonvenční metodu snímání skrytou kamerou. Pro zvýšení autentičnosti zde hrála také řada neherců. Film získal Zvláštní uznání za dílo mladého režiséra na XVII. MFF v Cannes 1964. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (61)
Nemám ambíciu spochybňovať príslušnosť Jaromila Jireša k českej novej vlne, v jeho prvotine som vybadal veľa charakteristických znakov tohto umeleckého pohybu. Som ochotný pripustiť, že sa vo filmovej prvotine nemusí všetko podariť. Ale pravdou tiež je, že ma táto jeho prvotina bavila podstatne menej ako iné české filmy, ktoré sa do novej vlny radia. ()
Po filmařské stránce výrazný a novátorský, dramaturgicky však značně kulhající počin, který se snaží říct jednoduše příliš mnoho. Kontrast všedního dne nastávajícího otce a jeho manželky v jednom z nejdůležitějších okamžiků života je určitě zajímavý, kdyby ovšem každou chvíli neodbíhal ke globálním problémům a až křečovitě poetickým náhledům do historie vztahu, v nichž mě Aškenazyho jazyk dost iritoval. Navíc Eva Límanová působí takřka ochotnicky, zatímco její partner Abrhám zde nabízí jeden z vrcholných výkonů své kariéry, a to byl na jejím samém počátku. Poeticky snímek stojí za zhlédnutí, ale pro mě jde o snímek nové vlny, na němž snad nejvíce ulpěl prach času - stále mi více připomíná atmosférou i myšlenkami starší snímky jako Holubice či Touha a tím se ocitající na určitém rozmezí. Pouze okázalá formální stránka snímek přisuzuje mladší generaci, myšlenkově s ní nekonvenuje. Ještě, že si Jireš dal pauzu a navázal na novovlnnou tvorbu snímky, které se dají právem považovat za jedny z jejích vrcholů - Žert, Valerie a týden divů i uzavírající a neprávem opomíjený snímek ...A pozdravuji vlaštovky. ()
...risknul jsem to. Bohužel musím dát při ohledávání zasutých klenotů československé kinematografie v lecčems za pravdu uživateli insurgentes. Křik se tváří hodně namachrovaně - maximálně pět let po prvních záchvěvech nové estetiky v evropském filmu používá většinu slavných "triků", které jsem znal z Truffauta (zastavované obrázky), Antonioniho (recenze filmového vědce), Resnaise (kamera!), Godarda (improvizované dialogy). Bohužel po prvním dojmu vylézá totéž, co si o podobných vlivech myslím v současnosti - účelové epigonství. Prostě to bylo in. A bohužel to platí na sto procent i o hudbě Jana Klusáka - tehdy 40 let staré "milhaudovštiny" v ní znějí stejně směšně jako dnes 40 let stará serialita. Hvězda dolů za ni - ejhle konjunkturalistický akademismus v zárodku stejně jako vetřelec ve vajíčku. Hvězda dolů za dialogy a za herectví Límanové (v Cannes to mohlo do nominací projít jen, že ji nikdo neslyšel mluvit - samotná tvář byla velmi krásná), hvězda (a pořádná) dolů za scénář - tak přisprostlé hraní na notu soc-internacionálního vrtichvostovského humanismu znám snad jen z odkazů na literáty typu Aragona, Rollanda, nebo Barbusse - jedna věc je civilismus, jedna věc jsou děti jak cvičené opičky a záběry války mohou být velmi snadný apel i ve filmovém týdeníku. Nejsilnější na Křiku ja kamera - Kučera byl génius. Neviděl jsem od něj špatně nasnímaný film. ()
Jirešův prvopočáteční křik. Nekompromisně provokativní zrcadlo doby. Novovlný střet s realitou v postavě jedné nuly s brašnou. Starostlivý, čerstvý tatínek, televizák i morálně silný člověk ztrácející se v davu. Díky své profesi vstupuje do spousty dveří a je svědkem všemožných pohledů na svět, na který pomohl přivést dalšího člověka..."smím dýchat? děkuji...". Fantastická dějová retrospektiva, zobrazující soužití ústřední dvojice a psychologický rozbor společnosti sahající i za hranice tehdejšího Československa. Vše podpořeno vynikající hudbou. Pro mě osobně bezchybný debut s velmi silným odkazem. ()
Velmi dobré dílo české nové vlny. Film stojí po boku skvělých českých snímků 60. let, celkovým pojetím se blíží francouzské tvorbě té doby. Osobně bych ho zařadil mezi nejlepší československé filmy vůbec. Vzhledem k tomu, jak málo lidí tenhle film hodnotilo, a tomu, že ho dávají ve čt na čt2, považuji za nutné ho všem filmovým fanouškům rozhodně doporučit! ()
Galerie (3)
Photo © CS Film
Zajímavosti (2)
- Režijní debut Jaromila Jireše. (M.B)
Reklama