Radost až do rána

Všední život obyčejných lidí v průmyslovém socialistickém Mostě. Každý je sám, ale každý si v srdci nosí svůj malý sen, který ho drží v té bídné době při životě. Každý si za tím svým malým snem jde, každý chce jednou prožít tu svou malou radost aspoň do rána. Nebo na celý život, ať to stojí, co to stojí. Fotografie doby, ale hlubší ponoření do problémů v tom nehledejte. (19.01.2011)

Byla to taková hořkosladká symfonie. Na mě to bylo až moc depresivní. Až jsem z toho bezradně nevěděla kudy kam. Taková bezvýchodná situace. V té se přesně ocitli Viola s Kazanem. Tak moc se chtěli odlišovat a nezapadnout do průměru a šedi až tam sletěli rovnou po hlavě, protože jim nic jiného nezbylo. Snění má mnoho podob, ale realita je jiná. Očekávala jsem mnohem hlubší ponor do jejich problémů. Místo toho jsem jela jenom po povrch. Viola mi byla svým chováním až nesympatická. S tou bych společnou řeč nenašla. (04.11.2019)

Poměrně velká nuda, chvílemi jsem měl tendenci, jaké-si nutání odejít od televize a věnovat se raději něčemu smysluplnějšímu, nakonec jsem to přes přemlouvání kamaráda přeci jen vydržel. Teatrálnost z tohoto filmu přímo čpěla a tím pádem se z něj vytrácela tak trochu i ironická nadsázka..Z herců vyloženě nikdo nevynikal a nevybočoval ze stereotypu všedních postav, všechny herecké výkony byly tak zhruba na stejné úrovni..Jelikož jsem ale pražák tak jsem měl možnost pokochat se nejen tzv panelákovou prahou z konce 70 let ale např. i městkými částmi jako Invalidovna, nebo třeba Parkotelem Praha (dříve?) ve Veletržní ulici v Praze 7, kde se to čilo mnohokrát předtím (Arabela, Jáchym atd) ale i potom..Štaidlova hudba byla však velmi pěkná a za tu dávám hned 2 hvězdičky! (05.06.2009)

Není to žádný literární ani filmový skvost, herecky, s výjimkou Pepíčka samozřejmě, taky žádná sláva, ale mám k tomu filmu osobní vztah. Nostalgie, hudba, mládí, jistá souvztažnost a hlavně určitý úsek života, prožitý v dějišti. Objektivně by to bylo asi 2-3, ale emoce hrají v případě hodnocení filmu prostě svůj vliv. (10.06.2020)

Páralova tvorba - s jeho stejnojmennou literární předlohou film stojí a padá - se z mnoha důvodů po r. 1970 (zhruba od vydání PROFESIONÁLNÍ ŽENY) zlomila. Snaha publikovat a být čten ho přiměla k hledání kompromisu, který vyústil do postupné adorace konzumu. V RADOSTI došel v tomto směřování zřejmě nejdále. Gulášový socialismus, vrchol normalizace, je hlavním hrdinou severočeského (severozápadočeského) prostředí, v němž je žití vykupováno úmrtným (2400 Kčs ročně), preferovaným zásobováním obchodů všeho druhu a relativně vysokými platy pro horníky a lomníky (značná část hnědého uhlí se dobývá i dnes povrchově). Syžet je zaměnitelný průsečík, centrum orgií anonymní konzumistické průměrnosti, člověk-stroj, jak ho známe např. z Chaplinovy MODERNÍ DOBY nebo Čapkovy TOVÁRNY NA ABSOLUTNO. Film, který zjevně musel být natočen, neměl pod bdělým dohledem cenzury mnoho šancí na původnost a umělecké ztvárnění. Spoluzaložil také tradici uměle vypěstované tzv. severočeské literární školy, která zemřela na úbytě spolu se zánikem režimu, který si ji objednal. (22.03.2008)