Být či nebýt

Výborná komedie o válce, kde jsou až neskutečné momenty, které vám natolik vyrazí dech, že se dokonce i nebudete smát. Přitom jsou to vtipné momenty, ale je strašně hezké vidět, jak si tvůrci dovolili skutečně hodně. Tohle nemohl být film, který by měl Hitler rád, a to je jen dobře. Podobné komedie se dnes už bohužel netočí, protože autoři nevědí, kde je míra a jak si rýpnout tak aby to bolelo. (11.09.2014)

Možná jsem divný, ale mám rád, když je tvůrce uměleckého díla mnohem chytřejší než já. A u tohoto filmu to platí zcela beze zbytku! Pokaždé, když už jsem si začal myslet, že tuším, jak se příběh bude odvíjet, přišel nečekaný zvrat a vše se začalo ubírat zcela jinam. Dobře patrné je to již v úvodní expozici, tedy zhruba do chvíle, než se objeví Hitler s legendárním ,,Heil myself!" Jen do tohoto okamžiku (první cca čtvrthodina) se perspektiva vyprávění obrátí asi třikrát a vy se sotva stačíte dosmát jednomu vtipu a hned je přenesen na druhou (občas i na třetí) a je snad ještě vtipnější. A to vydrží po celou dobu filmu - nemá to slabé místo. Lubitsch byl ďábel - jeho humor je černočerný a dokonce i jeho nejbližší přátelé ho přesvědčovali, že hlášky jako ,,To co on dělal Shakespearovi my teď děláme Polsku!" jsou na rok 1942 příliš silná káva. Lubitsch se naštěstí přesvědčit nedal a vzniklo geniální, po čertech vtipné, ale i neskutečně dojemné dílo. Současní ,,provokatéři" (jako třeba tvůrci Mého vůdce) by si měli tento film pustit, a pak svá natáčení zvážit... (06.08.2014)

Úvodní situace s Hitlerem v ulicích Varšavy je geniální na tolika rovinách, že to je až těžko představitelné. Práce s očekáváním diváků, s filmem jako médiem (víme, že nejde o skutečného Hitlera, ale herce - ale nevíme, že jde právě o to i v rámci filmu - pointa vtipu má teda rovinu uvnitř i vně filmu) je v tomhle jediném okamžiku dál než v obou Deadpoolech dohromady. Zbytek filmu je plný podobných hříček, i když první půlce dost trvá rozjezd. Jakmile se začnou sklízet zaseté vtipy, rychle se to najde a poslední třetina je opět geniální, takže jsem jen rozmrzelý z toho, že první polovinu jsem byl po perfektním úvodu docela uondaný a pomalu se začínal nudit. Jsem trochu opatrný při tomhle směru výtek, protože právě silným set upem a vynikajícím pay offem Lubitsch vyniká a chápu, že aby byly pointy tak silné, je potřeba opatrně dávkovat informace, o nichž divák netuší, že jsou přípravou na vtip. A v tomhle případě navíc nejde o vyprávění jednoho vtipu za druhým, jako v současných komediích, ale vybudování veškerého podloží pro to, aby se pak rozjela nepřerušená série point, která se nečekaně vrství jedna na druhou - takže když si stěžuju na nepovedený rozjezd, riskuju, že tím ohrožuju ono mistrné pletení sítí, do kterých se divák později chytne. V důsledku to vnímám hodně jako svůj divácký nezvyk na tenhle typ dávkování informací - a poměrně snadno to hážu za hlavu. Zvlášť když je jasné, že v mysli člověku zůstanou spíš ty skvělé momenty než čekání na ně. (13.12.2018)

Konverzační komedie a rádoby dějové drama je asi to nejhorší spojení, co film může nabídnout. Všechny ty "vtipné hlášky", převleky, idioti z Gestapa, a všechen ten herecký lesk a šarm, mi daly notně pocítit vulgaritu celého podniku. Nejsou tu zesměšněny a zkarikovány jen gestapáci, ale také židé (všimněte si jejich jmen na vývěsních štítech) a také celý odboj. Skutečně nechutné a slaboduché. Lubitschovi jsem se dosud úspěšně vyhýbal, škoda jen, že se mi to nepodařilo i nyní. Ještě mi v hlavě zní: "Maj fjurer". - Pozdější pozn.: Napsal mi kolega Raroh: "Zdravím, k Lubitschově filmu Být, či nebýt. Nutno zdůraznit, že sám Lubitsch byl žid a s tradicemi židovského humoru pracoval (třeba i v Ninočce, k níž scénář napsal jeho žák Wilder). To jen na okraj Vašeho komentáře". - Pochopil jsme to tak, že můj pohled na věc je příliš subjektivní. A nejspíš ano! Ačkoli jsem sám čtvrtinový žid, a v životě jsem poznal několik plnokrevných židů, nikdy jsem se s nimi nesžil, jejich povahy mi byly cizí, stejně tak jako jejich kultura, kterou se domnívaly, že zastupují. Pozn.: Chtěl jsem uvést nějaký konkrétní příklad výše uvedeného, pak jsem to zamítl, ale o slovo se přihlásil Slavoj Žižek: "... když je vysoký nacistický důstojník dotázán na německé koncentrační tábory v okupovaném Polsku (moje pozn.: stav známý tedy již v roce 1941/42), odsekne: My se staráme o koncentraci a Poláci o táboření." (First As Tragedy, then As Farce, 2009) (01.04.2016)

Snímek Být či nebýt působí hravě, avšak je v něm cítit frustrace a napětí z probíhající války. A tak jedna z cest, jak si s tím poradit a hrozné situaci odlehčit, je válku a nepřátelé zesměšnit, tím jim vzít hrozivost a polidštit je. Film se nejdříve tváří jako romantická komedie, ale záhy milostná zápletka dává vyrůst mnohem důležitějšímu příběhu. To jak je člověk vydán na milost a nemilost vůdcům, kteří o jeho životě a smrti rozhoduji z malichernosti nebo z důvodů, které daná osoba nemá šanci ovlivnit, nebo to, že stačí jen slovo mimo roli nebo o kapku méně štěstí a je život ukončen, to všechno zračí naléhavost a zoufalství, který se ve filmu za každým vtípkem skrývá. (24.10.2013)