Režie:
Baz LuhrmannKamera:
Donald McAlpineHudba:
Craig ArmstrongHrají:
Nicole Kidman, Ewan McGregor, John Leguizamo, Jim Broadbent, Richard Roxburgh, Garry McDonald, Jacek Koman, Matthew Whittet, Kerry Walker, Caroline O'Connor (více)VOD (5)
Obsahy(1)
Paříž 1900. Básník Christian (Ewan McGregor) vzpomíná, jak se stal členem divadelní společnosti, která právě zkouší novou hru. Jenže aby ji mohli v Moulin Rouge uvádět, potřebují přesvědčit majitele podniku (Jim Broadbent), na kterého platí jediná věc – krásná kurtizána Satine (Nicole Kidmanová). Rozhodnou se proto, že Christiana představí Satine. Ten večer se má ale Satine sejít s bohatým vévodou (Richard Roxburgh). Dojde k záměně a Satine vyzná lásku Christianovi v domnění, že je vévoda. Christian jí poví pravdu a vzápětí se objeví pravý vévoda. Satine situaci vyřeší po svém. Nabídne vévodovi samu sebe výměnou za to, že bude investorem nově vznikající hry. Vévoda souhlasí. Dojde láska Satine a Christiana naplnění? A co žárlivý vévoda? (AČFK)
(více)Videa (1)
Recenze (1 141)
S tou stylizací sice vnitřně zápasím a ne málo, ale vytvořit po r. 2000 v žánru muzikál něco takhle originálního, za tu kapitulaci tentokrát stojí. Pulzující emoce, rychlý a přitom přehledný střih, báječné herecké výkony, vše v bláznivém hudebně-kostýmním guláši, který však doopravdy funguje. Velké plátno prakticky povinnost. Zajímalo by mě, co na to Bollywood. ()
Muzikálová pohádka o tom, jak vzdát poctu filmovému století. Samozřejmě zážitek je hlubší, pokud člověk vědomě vnímá všechny inspirační zdroje. Divák, který jen cosi tuší, jen tápe po povrchu. Tady je všechno od de Toulouse-Lautreca, Mélièse, Violettu, přes Monroe, Madonnu až po Queeny. Děkuji, absintová vílo. ()
Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. ()
Typicky hollywoodsky nabubřelá postmoderní ,,slátanina" s geniálními místy, její synkretismus ale narušuje integritu filmového tvaru. Nevadí mi ani tak spojení dekadentní stylizace přelomu 19. a 20. století s hudebními trendy konce století dvacátého, šantán s Nirvanou, Madonnou či Davidem Bowiem, ale spíš povyšování kýče na umění a hledání úhlů pohledu, který by v kýčovitosti našel umělecké kvality. Navíc čistě americký přístup povrchního přístupu k mimoamerickým reáliím a překroucení historického kontextu, který se z celé dekadentní Paříže zaměří jen na pár všeobecně zažitých ikon. Jistě - je tu celá paleta skvělých pěveckých a choreografických výkonů, scény vypočítané na efekt doslova přetékají z plátna či obrazovky, zaujme velice módní bravurní střihová ,,klipovost", práce s kamerou je takřka na samé hranici maxima profesionality, film je nádherně vizuální, ale jaký má tenhle spektákl vlastně smysl? ()
Tunu cukru, medu a kýče povařte s paletou nekřiklavějších barev šíleného malíře na LSD, přidejte kolekci největších milostných šlágrů moderní populární hudby, dva herce, kteří pějí jak slavíci a mezi kterými to jiskří silou atomové elektrárny, neskutečně banální, telenovelový příběh, geniální choreografii a režii, všechno pomíchejte tempem epileptického šílence... s trochou štěstí byste měli dostat omáčku tak lahodnou a sladkou, že spolehlivě zalepí hubu i kovaným cynikům. Moulin Rouge... nedokážu si vysvětlit jak to mohl Baz natočit... Ale je to jedno... Becasue we CAN CAN CAN...zhlédnout výsledek! Kdo neviděl, opravdu nepochopí 100% (-mimochodem, vřele doporučuji dvoudiskovou edici na DVD, druhy disk obsahuje neuvěřitelné množství bonusů, pro obdivovatele tohohle filmu povinnost) ()
Galerie (36)
Zajímavosti (57)
- S výrobou kulis pomáhalo jeden čas na 100-150 lidí. (HellFire)
- Jake Gyllenhaal se několikrát ucházel o roli Christiana (Ewan McGregor), ale byl odmítnut s tím, že je na roli příliš mladý. (HellFire)
- Film sa skladá z viac než 4 tisíc záberov. (Biopler)
Reklama