Vzpoura ve věznici Carandiru

Mám moc rád filmy a knihy s vězeňskou tematikou, Carandiru mě celou dobu moc „bavilo“, takže dávám 5. Kondomovou osvětu a boj proti AIDS nebo zobrazení těžkých životních podmínek ve věznici je tu třeba brát jako nutné zlo, jako nezbytné poselství, kterým se film sám před sebou snaží ospravedlnit. V tomto ohledu je lepší třeba starší Babencovo syrové Pixote. Film je jeden velký kýč, ale kýč blyštivý, kýč který je gombrowiczovskou oslavou krásy mladého, nízkého a nehotového a jejich nadřazením starému, dokonalému a tedy mrtvému! Sám Gombrowicz nikdy nezašel až k nízkosti trestanců, tuto hranici překročil až Jean Genet. Oproti Charriérovu Motýlkovi tu chybí posedlost útěkem, motivovaná nespravedlivým odsouzením. Oproti Solženicynovu Jednomu dni Ivana Děnisoviče tu chybí politický rozměr a redukce zobrazeného na nelidské podmínky ve vězení. K Dostojevského Zápiskům z Mrtvého domu má film blízko v zobrazení jednotlivých lidských osudů. Nejblíže má ale k Genetově glorifikaci zločinu a zbožnění drsných, špinavých a páchnoucích (tady častěji nemocných nebo drogově závislých) zločinců-hrdinů. Genet se podobně jako Carandiru opájí drsnou mužskou láskou, elegancí zpocených mužných a svalnatých těl. V rovině estetizace zla a hledání krásy v ošklivosti tkví hlavní síla filmu a právě v této rovině je jeho poselství nadčasové. (26.06.2007)

Dlouho je trend filmu formován záplavou flahsbackového vyprávění příběhů jednotlivých trestanců. To vcelku příjemně utíká a když se náhodou jeden z vykreslovaných osudů moc zajímavý nezdá, platí jistota, že hned za pár minut bude naservírovaný další a zase další. Postupem času se ale ze zajímavého vězeňského příběhu stává na úkor všeho filmového vlezlá agitace, která všemu přirozenému dost podkopává nohy. Kdyby brazilci ovládali CGI, polovina vězňů má na hlavě svatozář. Upjatý názor tak zbytečně kazí jinak celkem dobrý dojem. Alternativa: Celda 211 . (11.06.2011)

Kdybych si měl malovat svět podle tohohle filmu, vypadal by asi takhle: Vězení - zvlášť v Brazílii - jsou naplněna výhradně slušnými a poctivými lidmi, kteří se tam dostali omylem nebo opravdu mimořádnou shodou okolností. A když už něco udělali, třeba vraždu, tak zabili lumpy! No a teď musí sedět v hnusném a zastaralém vězení, kde špatně vaří a dozorci nezdraví. Může se člověk divit, že se slušným a kultivovaným způsobem ozvou o svá práva? Brazilská vláda, místo, aby jim vyhověla, tak si tam dovolí poslat zásahovku... no hnus, velebnosti, hnus. Existují i odlišné brazilské pohledy na to, jak vypadá spravedlnost. Třeba tenhle. (30.10.2011)

Čtvrtej film z mýho vězeňskýho pětiboje(5 filmů s vězeňskou tématikou). Snímek většinu stopáže sleduje osudy několika vězňů svěřujících se se svým osudem místnímu felčarovi. Což mě osobně nevadilo. Samotná vzpoura začíná až necelou půlhodinku před koncem. Stejně jako Ve filmu Město bohů(2002) ani tady brazilci nezklamali. Za mě povedej kousek ale chápu že nemusí sednout každýmu. (20.12.2022)

Na některé filmy se jen těžko nasazují západní etická kritéria a filmové osudy věznice Carandiru v San Paulu jsou právě ten případ. Fyzické herectví, abnormálně autentická mizanscéna, syrový pletenec příběhů - téměř pikareskní barvitosti, neuvěřitelný svět, jihoamerická realita tolik odlišná od civilizovanosti evropského prostoru...umocněná navíc uměleckým rastrem pro latinskou Ameriku příznačného magického realismu, v jehož intencích jsou všechny události silně zveličené (násilník znásilnil 221 žen...), celá událost má víceméně mýtické parametry, všichni zločinci jsou nevinní a převyprávějí divákovi svou osobní místně i časově lokalizovanou pověst... Podobné filmy: Město bohů, Tropa de Elite, Ônibus 174 (15.03.2009)