Tenet

My dva s Chrisem to máme asi tak: on sedí naproti u stolu, s prskáním chrlí konspirační teorie a mává u toho rukama a já sedím za plexisklem, na kterém se zachycují kapičky jeho slin, a s tepem na úrovni spánku s otevřenýma očima mě jeho slova míjejí obloukem a já zívám a dívám se na hodinky, kdy že už bude konec tohoto randíčka, na které chodím jen ze setrvačnosti, a zabíjím čas přemýšlením, jak brutální ekostopu ten jeho cirkusový výstup zanechal. Jeho filmy – a postavy především – jsou prostě studené jak psí čumák. Emocionální zapojení nula, racionální bohužel taky. Interstellar mě sice na podruhé obměkčil, ale po zhlédnutí Tenet odkládám revizi Inception asi o dalších deset let. Dunkerk podruhé vidět netřeba a Tenet leda v příštím životě. Nebo v minulosti, která je budoucnost? 🤷‍♀️ Mindfuck, vůči kterému jsem frigidní. (26.08.2020)

Nevím, co na tom komu připadá složitýho. Stačí si představit čas jako klubko nití, zapálit ho a poslat ho do série propojených spirál uvnitř dalších propojených spirál, kudy se bude pohybovat samozřejmě bez ohledu na gravitaci, až se vynoří v blouznivém snu, který se zdá něčemu v zákulisí vesmíru. Fakt, takhle primitivní to je. První polovina je bondovka, jakou by natočil Michael Mann - taková jakože seriózní a ne úplně zábavná, třebaže se tu loupeže provádí stylem Rychle a zběsile - potřebujem něco ukrást, tak nabouráme letadlem do trezoru, to dá přece rozum. To platí i o automobilové honičce, ale jednotlivé typy akčních scén (bitky, honičky, přestřelky) hlavně demonstrují reverzní princip filmu, který se naťukne v první polovině a v druhé vám zavaří hlavu. Problém vidím trochu v tom, že pouštět si auta rotující po dálnici pozpátku je taková divná atrakce a popsané verbálně ty scény zní zajímavěji, než jak vypadají… Jinak o co ve filmu celou dobu jde a jak to tak nějak funguje zhruba chápete, ale abyste to rozpletli kompletně napoprvé zjevně nebyl tvůrčí záměr. S tím jsem ale problém neměl, pro mě nefungovaly hlavně postavy. Ústřední agentská dvojice je charakterově i herecky dost nevýrazná a chybí jim i nějaká osobnější zainteresovanost do mise - v podobném Inception měl hrdina jasnou osobní motivaci a minulost a sledovali jsme herecky hodně sympaticky poskládanou partu. Nikdy předtím mi ta údajná nolanovská chladnost nevadila, ale tohle je fakt velkolepý a pozoruhodný intelektuální konstrukt bez srdce. Když tedy pominu Nolanovo vyznání lásky luxusním oblekům. (27.08.2020)

Nejočekávanější film roku samozřejmě bez problémů splňuje nejvyšší předpoklady co se týče kvality produkce, řemeslné poctivosti i udržování diváka v permanentním zájmu. Díky téměř neutichající hudbě a velmi rychlému střihu utečou dvě a půl hodiny celkem rychle, zároveň však až fyzicky nepříjemně; což je jen jedno z řady propojení stylu a narace, které máme u Nolana tak rádi. Jenže samotná logika světa, z níž vychází i způsob vyprávění příběhu, na první zhlédnutí působí jako takový nedopečený Počátek. Navzdory několika vysvětlovačkám nemám pocit, že bych se v dění orientoval dostatečně na to, abych si jej užil. V tuhle chvíli nevím, čí je to chyba. Nejspíš mě tedy čeká ještě jedna projekce, tentokrát s několika učebnicemi fyziky po ruce. To by nakonec nebyl ani tak velký problém, více mi však vadilo, že jsou hrdinové podáni tak chladně a odtažitě, že mě jejich příběh zas tolik nezajímal. Přidejte si k tomu až marvelovsky videoherní obíhání atraktivních lokací kvůli MacGuffinům, a je jasné, že zatím u mě převládá zklamání. Ale už teď vidím velmi inspirativní motivy, na jejichž prozkoumání se těším. (24.08.2020)

Všichni budou mrtví, Dejve... Coo, i Todd Hunter?...Všichni budou mrtví, Dejve... A co Selby?... Mrtvý, všichni budou mrtví, Dejve... Petersen, ale ne, že ne?... Všichni budou mrtví, Dejve... Chen snad ne!?... Gordon, Ben i Chen, všichni, všichni budou mrtví, Dejve... Rimmer?... Bude mrtvý, Dejve. Bude mrtvý. Všichni budou mrtví, Dejve... A můj syn taky?... Všichni budou mrtví, všichni, opravdu všichni budou mrtví, Kate. (06.11.2021)

Po prvním zhlédnutí Inception jsem o filmu psal jako o dokonalé hračce pro potěšení jejího tvůrce, ale to jsem byl o dekádu napřed. Až právě Tenet je do posledního záběru vysoustruženou stavebnicí, která šlape přesně tak, jak autor potřebuje. Znamená to také, že nejlépe si s ní hraje právě Christopher Nolan a diváci mu jen nahlíží přes rameno a ptají se, jak který mechanismus funguje a že by si třeba rádi pohráli taky. On jim to nejspíš dovolí, ale až když se přijdou podívat podruhé nebo potřetí. Nemůžu se zbavit pocitu, že s každým dalším filmem jde Nolan ve vyjadřování o kus dál, nikoli jen ve smyslu spletitosti scénářů, ale i ve vztahu k divákovi. Třeba právě Počátek nebo ještě dříve Dokonalý trik dokázaly každý zvrat nebo fintu podat téměř vlídně a "vypravěčsky", i když se jednalo o nervy drásající twist. Už v Interstellaru ale bylo potřeba chodit informacím více než naproti a v Tenetu už nelze dostat odpovědi jinak než v kulometném dialogu či bleskovém prostřihu. I přes obvyklou rozmáchlou stopáž navíc film neumí zavelet pohov a i v situacích, kdy hlavní postavy odpočívají nebo na něco čekají, do nás pere další informace, rozvětvení nebo teorie, které klidně mohou být slepou uličkou - nebo naopak tou nejzásadnější indicií. Takovému přístupu tentokrát podřizuje úplně všechno, tedy jak poslední zbytky viditelné divácké přivětivosti, charakteristiku postav (tentokrát vyjádřitelnou bez výjimky dvěma větami) nebo viditelné emoce. Přesto mi na konci vyskočil tep do netušených hodnot a za to děkuju nejvíc. Za to, že i když nová Nolanovka až překvapivě ostře rozděluje divácké spektrum, stála mi za každou drahnou minutu a její špinavý a netypicky agresivní svět ve mně bude důkladně zrát ještě dlouho. (01.09.2020)