Umučení Krista

Standardní velkofilmové zpracování, barokně strnulé tváře herců, pokus o výraznou výtvarnou stylizaci, samoúčelně vystupňovaná brutalita, výborný soundtrack.... A toto vše se ve službách posvátného účelu filmu. Mel Gibson a Benedict Fitzgerald zvolili scénáristicky velice jednoduchou fintu, kdy do dlouhého pásu utrpení a příkoří Ježíše Krista vkládají na příhodných místech reminiscence na důvěrně známé evangelijní scény, které mají posílit poselství filmu. Poselství, které já osobně považuji za nejproblematičtější část nově zrozeného fenoménů. Tento fenomén promlouvá přesně k té části publika, která je znalá biblické tématiky. Promlouvá způsobem nikoli dialogickým, ale čistě ilustrativním. Tady máte hrdinu, tohle mu udělali zlí farizejové a škodolibý lid Jeruzaléma a vy se mu teď musíte cítit zavázáni. Kdo byl Kristus, jaké je jeho poselství světu – tím se Umučení zabývá jen velmi útržkovitě. Není výpovědí, je jen krvavým vykreslením jednoho z největších příběhů lidské historie. Největších a nejpůsobivějších. Mel Gibson vlastně podal to nejlepší svědectví o stavu současné americké kinematografie. Divákovi není než sedět a zírat, "vypravěč" myslí za něj. Nikdo po vás během filmu nežádá přemýšlení, tázání se, interpretaci; i to nejsilnější – tedy Kristův zápas s pochybami o svém poslání – musí být tematizováno do trapně doslovné postavy ďábla. Vaším jediným posláním je tak sledovat tok pečlivě přežvýkané a promyšlené "pseudoreality“, která zcela pozbyla na symbolické platnosti a stává se krvelačným přímým přenosem z největší popravy starověku. A tak zatímco krev stříkala až do orchestru, make-upem pomazaný James Caviezel svinil zem umělou malinovkou a vydával hrdelní zvuky, vzpomínal jsem na středověké liturgické drama, kde se s nadhledem a lidskou laskavostí líčí tentýž příběh – nevázaně, hravě, s fantazií a stokrát působivěji. Protože zatímco tam se jedná o oslavu lidského života, v Gibsonově „veledíle“ jde pouze o ohlušující vzývání zbožštělé smrti. Aneb: "mediální událost" opět jednou zvítězila nad uměleckou kvalitou... Ani tak špatný, ani tak dobrý film, jak někteří tvrdí. (06.04.2004)

Film, který se těžko přijímá a těžko se i hodnotí... Umučení Krista je snímkem o víře a možná více než o Ježíši Kristovi nám něco napoví o jeho tvůrci Melu Gibsonovi a jeho náboženských představách (jeho otec i on sám patří k velmi ortodoxní křesťanské sektě), narazíme tu na mnoho věcí, které v biblickém textu nenajdeme (a osobně pochybuji, že na ně narazíme i v nějakých textech apokryfních) a přivodíme si na více než dvě hodiny bolestné a nepříjemné emoční stavy. Svůj účel ale zřejmě Gibsonův film splnil - o Ježíši Kristovi, jakož o křesťanské víře samotné, se začalo celosvětově mluvit a udělal jí tak tu nejlepší reklamu... (Zcela stranou ponechávám dle mého názoru primitivní povzdechy nad tržbami a neadekvátním násilí ve filmu. Tenhle film není o nic násilnější než jakékoliv stupidní akční béčko...tam je ovšem násilí vnímáno jako kvalitní a smysluplná zábava...) Málo se ale v debatách o Gibsonově filmu akcentuje a probírá fakt, že sám žánr, ke kterému se film hlásí již svým originálním anglickým názvem, jsou pašije, pašijové hry, tedy jeden ze žánrů v obecné kulturní rovině nejstarších. A jako příběh pašijový je Gibsonův velkofilm snímkem celkem sofistikovaným, tedy až na onu, filmovou řečí velmi akcentovanou, míru naturalismu Ježíšových muk... (28.09.2007)

Na tenhle film už sem slyšela moc názorů - jedni ho zatracují, druzí vynášejí do nebes. Je těžké být pod takovým tlakem objektivní. Já osobně jsem ateistka, ale co se Umučení Krista týče, velmi se mi líbil. Dá se těžko srovnávat (přece jenom zfilmovaných pašijových her neni zrovna jako hub po dešti), ale je to jeden z těch lepších filmů o Ježíšovi. Nezatěžuje životopisem Krista, ostatně ten většina lidí na zemi zná celkem dobře, ale soustředí se na posledních 12 hodin jeho života (o tom nakonec pašijové hry víceméně jsou). Asi nejlépe zahraní a vykreslení tu jsou Pilát Pontský a Satan (ten byl podle mě opravdu zdařilý). Mnoho by se jistě dalo filmu vytknout, ale na druhou stranu mnoho lze také pochválit (např. latina a tuším hebrejština dodávají na atmosféře) a naturalismus scén bičování mi nepřijde tak děsivý, jak někteří proklamovali (myslím, že jsou k vidění i horší věci a nejen ve splater films). Takže celkem čisté 4*. (07.05.2004)

Celkově bych film mohl shrnout jednou větou: Mnoho povyku pro nic. No, pro nic zrovna ne, ale pro málo. Po technické stránce je to téměř bez chyb (např. jazyková stránka), ovšem obsah je věc druhá. Vystavit celý film na brutálním mučení a bití mi nepřijde jako šťastný nápad. Scéna bičování je zbytečně přebrutalizovaná, překrvavěná a znásilněná (tolik ran by ani člověk nemohl přežít). Nelíbily se mi taktéž výjevy s ďáblem (že měl ženskou podobu mi nevadilo) a s tím co držel v náručí (co to bylo, proboha?!). Scény s Jidášovým traumatem (s dětmi) byly taktéž nechutné. Nevím, jestli měl Mel Gibson v úmyslu pouze šokovat (když ve skrytu duše doufám že ne), ale ve mne jiné pocity nevyvolal. 40%. (15.04.2006)

Na tenhle film jsem se odhodlával podívat asi 2 roky. A když se teda konečně stalo tak jsem docela zklamán. Mel Gibson je pro mě frajer, že ten film natočil v tý aramejštině (a bůhví jakejma jazykama ještě), ale už neni takovej frajer co se všeho ostatního týče. Tenhle film by mohl být naprostá bomba, kdyby se věnoval celému Ježíšovu životu. Jenže koukat 2 hodiny jak skupinka primitivně se tlemících římanů mlátí jednoho chlápka je docela nuda. To si radši pustim Ong-bak nebo nějakou hongkongskou pecku tam se 2 hodiny mlátěj aspoň kung-fu tríčkama. Jenže Gibson stejně neodolal a nějaké věci z Ježíšova života tam naházel pomocí flashbacků (a výsledek působí dost divně a je to hlavně zbytečný), dále se dovíme že Ježíš vynalezl stůl a židle (komická vložka typu "tohle se nikdy neujme") Co ovšem musím naprosto pochválit je hudba. Ta je skvělá a vlastně asi nejlepší věc na tomhle filmu. Prostě Gibsona jsem měl radši jako šílenýho Maxe než jako to co se z něj stalo dnes. (07.01.2006)