Evangelium sv. Matouše

Otvorený marxista, ateista a básnik Pier Paulo Pasolini, vskutku vytvoril dosť pozoruhodný, historicko-dobový titul zo života reálnej postavy v podobe Ježiša "Rebela" Nazaretského, a to konkrétne podľa jedného zo štyroch evanjelií, Matúšovo, či povedzme, že je celkovo spracovaný neorealistickým štýlom a so španieskym študentom Enriqueom Irazoquiaom v titulnej úlohe; venovaný pamiatke drahého a neformálneho pápeža Jána XXIII., ktorý som po vizuálnej a scénografickej stránke, síce dokázal plne (d)oceniť, za to mi ale akosi príliš nesadol predstaviteľ hlavnej úlohy, čo sa v podstate so mnou vlieklo až po to „konečné rozuzlenie”, skrátka, chýbala mu určitá charizma, keďže z môjho uhla pohľadu zväčša pôsobil naprosto obyčajným, strnulým dojmom, ktorý vôbec nekorešpondoval s mojimi celkovými predstavami a nádejami, aké by som vlastne mal prechovávať voči až takto extrémne ústrednej postave kresťanstva, ktoré som mimochodom do tohto predstaviteľa spočiatku vkladal. • Možno to teraz vyznie mimoriadne paradoxne, ale ak sa dajme tomu dokážem počas trvania celého diania, väčšinou nesústrediť iba na nezáživného protagonistu, nemyslím tým „(u)zatvárať pred ním svoj zrak”, tak zrovna vtedy si myslím, že snímka: Il Vangelo secondo Matteo, funguje, alebo inými slovami povedané; proste »šľape na plné obrátky« , a to najmä vďaka už spomínanej: autentickej, čiernobielej kompozícii obrazu v podaní Tonina Delliho Colliho, ďalej i zaujímavej výpravy pohľadom Luigiho Scaccianocea, a samozrejme za nasledujúcich prispení v podobách: dobových kostýmov, adaptovanej hudby i pomerne kvalitnej a presnej strihovej skladby, tak v tom prípade sa jednoznačne jedná o „vysoko oceňovaný film.” (28.08.2023)

65% - Tento film je zajímavým pokusem o přenesení textu Bible na filmové plátno. Mám s ním jeden zásadní problém: Omezuje představivost. Člověk si při četbě nejen Matoušova evangelia vytvoří představu imaginárního filmu s ideálním hereckým obsazením, nekonečnou minutáží a neuvěřitelnými efekty. Od filmu pak naivně čeká důstojnou konkurenci, jakési zpestření své vlastní vize... a občas se nedočká. To je však problém u všech filmových adaptací knih. Mnohem větším problémem mi zde byla hudba. Ta je tu STRAŠNĚ nápadná, protože vizuální stránkou (díky Pasoliniho očividnému rozhodnutí bahnit se ve statických záběrech na detail a jejich věčném opakování) film na příliš dlouho nezaujme. Na samotné hudbě tu závisí tedy všechno: Forma, dynamika, práce s napětím... Autoři podle mě nabyli dojmu, že se o větší uměleckost celku postará, když ho na náhodných místech podbarví m.j. Bachovými Matoušovými pašijemi. Nápad zajímavý, ale provedený velmi prvoplánově a se silným zápachem kalkulu. Pasolini si zde zahrál na nešťastného DJe s hudbou, jíž podbarvoval slova, a úplně zapomněl, že tato hudba je ANTI-slovo, že sama o sobě obsahuje příliš mnoho vlastní formy, vlastního sdělení a vlastních symbolů , než aby mohla sloužit jako jakýsi zvukový koberec, který když nepasuje do místnosti, jednoduše se ustřihne, a nebo naopak nastaví kouskem z téhož materiálu. Místo spolupráce hudby s obrazem se zde konal jejich vzájemný duel, kdy jedno znásilňovalo druhé. Bach tady v mých očích zvítězil nad Pasolinim (který chtěl využít jeho umění k vlastnímu prospěchu) a odhalil skutečnost, že chce-li někdo přesvědčivě používat klasiku ve filmu, musí k ní mít úctu a pochopení. Pak, pokud to bude umět, mu začne klasika fungovat i jako filmová hudba. Můj vkus mi zkrátka zase jednou zabránil v hlubším prožitku. Škoda, třeba z toho vyrostu ;o) (06.11.2007)

Překvapivě zcela čisté a skoro dokonalé zpracování biblického textu, které však udělalo z mírného a lásku k bližnímu kázajícího Ježíše málem fanatika se zlým pohledem, prosazujícího nelítostnou politiku svého otce - boha, Hospodina nebo jak mu budeme říkat. Vy mě sakra budete ctít nebo běda vám. Rozdejte všechno bez protestů, protože boháč bude zatracen, nevěřící bude zatracen. Obrazová forma filmu je skvělá. Někoho možná mohou nudit dlouhé doslovné citace z bible, přednášené Ježíšem, ale já jsem si je ráda oživila. Je zřejmé, že v bibli je základ naší kultury ať chceme nebo ne, ať věříme nebo ne. Výhradu mám k hudbě, která sama o sobě nádherná, mě místy rušila, vyčnívala a sama sebe prosazovala. Nevěřila jsem tomu, ale tenhle film uvidím docela ráda znovu. (19.02.2012)

Spirituální kánon Piera Paola Pasoliniho, jenž si po právu vydobyl přízvisko nejslavnějšího pašijového filmu všech dob. Ježíš je zde v souladu s revoluční náladou 60. let vyobrazen jako výbušný mladík s buřičskými ideály, který káže: Kdo nejde se mnou, jde proti mně! Autenticitě prožitku a dodnes strhujícímu tempu vyprávění vypomáhá zejména ruční, dokumentárně laděná kamera Tonina Delli Colliho, rovněž jako přehlídka neherců včetně Pasoliniho matky v roli Panny Marie. (24.11.2023)

Pasoliniho tvorbu mám veľmi rád. Jednak preto, lebo jeho filmy sú veľmi osobité a zároveň oproti Fellinimu pre mňa pozerateľnejšie. Aj keď obľubujem jeho staršiu tvorbu, prídu mi aj jeho ranné témy a filmy veľmi zaujímavé. Na Evanjelium sv. Matúša som sa chystal už dlhší čas. A pravdou je, že po dopozeraní som bol nadmieru spokojný. Typický Pasoliniho štýl, tentokrát obohatený o krásnu chórovú hudbu. Aj keď sa jedná o menej provokatívny film ako jeho následujúce snímky, jedná sa o príbeh veľmi starý a sfilmovaný nespočetne veľa krát. Ale tento príbeh Krista považujem za akýsi prvý výraznejší zárez, ešte pred Posledným pokušením, Ježíšom Nazaretským a Gibsonovým Umočením. Evanjelium sa popri týchto filmoch nestratí a zároveň je ešte filmom talianskej novej vlny - v dobe kedy bola veľmi výrazná. Síce sa nejedná o dokonalé spracovanie ale skutočnosť a biblickosť daných scén je podaná vierohodne a bez výraznejších prešľapov. U mňa spokojnosť. (06.05.2012)