poster

Jako v zrcadle

  • Švédsko

    Sasom i en spegel

  • anglický

    Through a Glass Darkly

Drama

Švédsko, 1961, 89 min

Režie:

Ingmar Bergman

Scénář:

Ingmar Bergman

Kamera:

Sven Nykvist

Hudba:

Erik Nordgren

Kostýmy:

Mago
(další profese)
  • Sarkastic
    ****

    Film začíná relativně poklidně, o Karinině nemoci se sice mluví, ale divák nevidí nic fatálního (někdo to může brát jako nudu). Avšak zanedlouho začne před jeho očima postupný dívčin rozklad projevující se úzkostí, slyšinami, přecitlivělostí, únavou, záchvaty paniky, návaly a stavy transu, přičemž Harriet Andersson to vše zdobí svým výborným hereckým výkonem. Na přetřes dochází i ostatní členové rodiny, ale ti vedle výše zmíněné herečky jakoby jen přihrávali. A ani v tomto díle si Bergman neodpustil otázku (ne)víry v Boha. Jako kaňky však působí 2 nesrovnalosti v podobě až příliš jasného vyjadřování hlavní hrdinky po podání uklidňujícího prostředku, stejně jako helikoptéra-sanitka, která tu fungovala jako taxík na počkání. Každopádně solidní 4* si film zaslouží.(26.12.2013)

  • ork
    *****

    For Me 90%(7.9.2009)

  • Iggy
    ****

    Do tří čtvrtin filmu jsem se dost nudil, ale kvůli závěru stojí za to Jako v zrcadle vidět. Scéna, v níž se duševně nemocné Karin (Harriet Anderssonová) zjeví Bůh, je neskutečně mrazivá a snad každého musí na chvíli úplně odrovnat a duševně doslova vyprázdnit.(7.5.2007)

  • lamps
    ***

    Stojím pevně za Bergmanem a respektuji jeho tvůrčí myšlení, v tomto případě hledání lásky a boží naděje skrze duševní utrpení milovaného bližního, ale Jako v zrcadle mi až moc nápadně připomínalo melancholické snímky Michelangela Antonioniho. Ukrutně vleklé tempo, spousta existenciálních dialogů, dlouhé detailní záběry na obličej klíčové ženské hrdinky a hlavně spousta povinné tématické vaty, která vyplňuje prázdný prostor v jednoduchém, ale zbytečně nafouknutém příběhu čtyř postav. Opět oceňuji mystickou formální úroveň a působivou hru stínů, ale obsahově jsem zklamán - zápletka kolem těžké duševní choroby vypadá zajímavě, ale v souhře s tradičně neuchopitelnými charaktery svých postav, více racionálních než emocionálních, působí dost neuvěřitelně a falešně. Kéž by Ingmar raději napsal trochu více uvolněných komedií, Úsměvy letní noci mě oslovily daleko více....(13.2.2016)

  • Aidan
    ***

    Čtyři osamělé bytosti na osamělém ostrově debatují o Bohu, o umění a o nevyléčitelné psychické chorobě jedné z nich. Je to celé jistě hluboké a má to přesah, ale já jsem se Bergmana někdy během dospívání zřejmě přejedl, protože teď už ten chmurný severský existencialismus téměř nemohu snést. Míjí se mou zkušeností; nelíčí svět, jak ho znám. Zaujala mě postava spisovatele, který si příliš pozdě uvědomuje, co všechno ztratil, když všechno – včetně svých nejbližších – obětoval na oltář umění. Jeho jen naznačené prozření stejně jako nečekaný záblesk naděje na závěr potěšily, ale ani tak jsem si film nezamiloval.(28.2.2011)

  • - "Svita pro violoncello č. 2" Johanna Sebastiana Bacha (BWV 1008), která ve filmu zní, pochází ze slavného Bachova souboru svit pro violoncello z první čtvrtiny 18. století. Z tohoto souboru svit použil Bergman ještě jednu skladbu (svitu č. 5 - BWV 1011), kterou nechal zaznít ve svém filmu Saraband (2003). (Belsazar)

  • - Název filmu je narážkou na verš z Bible z prvního listu Korintským 13,12, kde se praví: "Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne." (gjjm)

  • - Jedná se o první film Ingmara Bergmana, který se točil na ostrově Faro, kde si později zakoupil dům, ve kterém ve stáří bydlel. Dalšími snímky, které zde filmoval, byly Hodina vlků (1968) a Hanba (1968). (Hejtmy)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace