Vargtimmen
Hour of the Wolf
Hodina vlka
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleHrají:
Max von Sydow, Liv Ullmann, Gertrud Fridh, Georg Rydeberg, Erland Josephson, Naima Wifstrand, Ulf Johanson, Gudrun Brost, Bertil Anderberg, Ingrid Thulin (více)VOD (1)
Obsahy(1)
V prvním filmu ostrovní trilogie (Hodina vlků, Hanba, Náruživost), natočené na ostrově Fårö, se střetávají pozitivní a negativní síly, které se složitě přelévají v partnerském vztahu duševně nemocného malíře Johana (Max von Sydow) a jeho těhotné ženy. Zemitá Alma (Liv Ullmannová), prozářená vnitřním jasem a cele oddaná svému muži, bývá označována za jednu z nejkrásnějších ženských figur v Bergmanově filmografii. Její celistvá osobnost, kypící tělesným i duševním zdravím, napájená archetypální silou mateřství, se bytostně brání temnotám manželova vnitřního světa. Cit jí však velí sdílet s ním jeho úzkostné chiméry, a tak se nechá vtáhnout do Johanovy chorobně rozjitřené imaginace. Tam však už ztrácí svou světskou sílu a nedokáže muže uchránit před ničivými běsy. Po jeho zmizení zůstane Alma na ostrově sama, v očekávání dítěte, které se ovšem v Bergmanově filmu už nenarodí. Naděje, naznačovaná na začátku filmu v rozkvetlém stromu, se na jeho konci vytratila: Almu zastihujeme sedící pod holou kostrou stromu. V Bergmanových filmech bývá často mateřství upřeno právě těm hrdinkám, které jsou k němu svou přirozeností nejvíc disponované. A naopak ty, které jsou dětmi obdařené, k nim nenacházejí blízký vztah. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (137)
Jako většina severských žen,které se musí vypořádávat s různými druhy šílenství i tato je pevná a silná jako skála a kdo jí chce pohnout zřítí se dolů. Ale skála stojí stále pevně dál. ()
Bergman rozjimajuci nad tak hlbokou laskou,ktora dvoch ludi prepoji tak,ze demony jedneho z nich sa stavaju demonmi spolocnymi.No ako to asi dopadne,ale nech nikto necaka nedelny film pre pamatnikov :) ()
Musim byt tvrdy a nemohu davat vsem jeho filmum jen pet hvezdicek, i presto, ze je to jeden z mych nejoblibenejsich reziseru... Vim alespon o deseti Bergmanovych filmech, ktere se mi libily vice. Dej je jedinou chybou, ani zadne poslani jsem zde nespatril. Naopak bych ocenil genialni zvuk, ktery jen dokresluje jiz tak ponurou atmosferu. ()
Zaujímavá surrealistická lahôdka od Bergmana. Úžasná Nykvistova kamera. Skvelý výkon Sydowa a rovnako Ullmanovej. ()
Minúta niekedy trvá celú večnosť... ...a Hodina vlka je na tom podobne. Občas som mal vážne pocit, že aktuálna scéna trvá neskutočne dlho a po skončení filmu sa mi nechcelo veriť, že som ho sledoval len po dobu 90 minút. Jedná sa o zvláštny film, ktorý je trochu konverzačnou drámou, trochu hororom a trochu "lynchovinou". Dráma je však nudná, (psychologický) horor ničím výnimočný a "lynchovina" je jednoducho "lynchovská". Čo sa hercov týka, tak Liv Ullman hrá dobre, ale nezáživne a Max von Sydow hrá dobre tiež, ale vzhľadom na jeho podivnú postavu by sa dalo povedať, že divne. Navyše som najmä ku koncu musel lúštiť, čo sa vo filme vôbec deje - neviem či to bolo spôsobené zlou kamerou, poškodenou kópiou filmu alebo zlým TV signálom (STV2) - ale na radosti mi to nepridalo. Pôvodne som chcel Hodine vlka udeliť hviezdičky tri, ak sa však sa nad tým zamyslím, tak tá tretia by bola asi len za režisérovo meno. ()
Moje týden staré přání, které jsem nastínil u "Šepotů a výkřiků", se mi vyplnilo. První Bergmanův film, který se mi bezvýhradně líbí, je také jedním z nejlepších art-horrorů, co znám - není mimochodem náhoda, že všechny byly natočeny v roce 1968 (hádáte správně, když tušíte, že mám na mysli Spalovače a Toby Dammita). Za svůj úspěch Bergman vděčí především trefnému obsazení - v úvodu filmu mě hodně zaujal hopkinsovský Max von Sydow (svými výrazovými prostředky mi hodně připomněl Hannibala Lectera), postupem času si moje sympatie začala získávat i Liv Ullmann, která svými zdejšími strhujícími monology smazala rozpačitý pocit, který jsem z ní - dnes již mohu říct, že nezaslouženě - v předchozích filmech měl. Těším se na její další spolupráci se Bergmanem. Svůj díl na úspěchu má také subjektivní pocit - přijde mi, že zdejší film není tak náročný, pokud vám třeba filmy typu "Lesní jahody" nesedí, zkuste tento kousek, myslím, že by se vám mohl líbit. Pochválil bych i civilně vystavěnou atmosféru - díky projekcím západních zástupců žánru jsem si zvykl na drásavé hudební doprovody, které napětí domalovávaly, nicméně ač mám například skupinu Goblin rád sebevíc, potěšilo mě, že se zde Bergman vrátil k tomu, co praktikoval už za časů vrcholného expresionismu Fritz Lang např. ve svém "M" - ticho napíná, ticho štípe po duši... Až na jednu potěšující výjimku to mimochodem zvládl bez kapky krve. Malé bezvýznamné plus musím taktéž připsat i za poctu žánrovému králi Alfredu Hitchcockovi - motiv ptáků straší mimochodem úplně stejně. Závěrem si neodpustím větu, kterou jsem použil už v případě pánů Gilliama a Tarkovského, přesto ji pro jistotu použiji znovu - kdyby mě měla setkání s Bergmanem už jenom minout, jsem rád, že aspoň v tomto případě jsem poznal nezapomenutelné mistrovské dílo. 100% ()
Bergman a nespavost, dvě Bergmanovy noci, kdy se v hodině vlka setkává se svými nočními můrami. Ovšem tentokrát viděno očima jeho partnerky, která ho chce před nimi obětavě zachránit, neboť je vidí a zná je z deníku. Jenže její láska se stává blokem, který je nutno při výpravě za bývalou vášní odstranit, a to zanechá umělce slábého a bezbraného. Ač velmi působivé, nemám moc rád mýtus o ženě spasitelce. Zatímco Johanův boj s nočními můrami je velmi přesvědčivý, Alma zůstává jednostrunou postavou. ()
Desivá štúdia šialenstva, ktoré je ako mor a pohlcuje všetko a všetkých. Nesmierne analyzovateľné dielo, ktorého analýza by však rozdupala dokonale nejasnú, krehkú a práve tým fascinujúcu podobu pomätenosti. ()
Nenašel jsem v tom v zásadě nic, co bych už předtím neviděl v Personě – dvě osobnosti, jedna pokřivená, ale silnější, druhá submisivní a odsouzená ke splynutí s tou první. Alma z Hodiny vlků si na rozdíl od Almy z Persony uvědomí nebezpečí a podaří se jí jakž takž ubránit, ale o moc víc rozdílů v tom nevidím, krom toho, že zlom z reálna do nereálna či ponor do duše či jak tomu budeme říkat je v Hodině vlků jaksi příliš náhlý a surrealistické rekvizity sice celkem fungují, ale jsou na můj vkus jaksi příliš chtěné. Anebo jsem na to neměl tu správnou náladu. Třeba to ve mně bude pracovat, za čas si to dám znovu a „prozřu“, kdo ví. ()
První setkání s Bergmanem ukázalo, že mi k pobavení nestačí hodinu a půl sledovat muže a ženu, jak se potácí na pokraji šílenství uprostřed opuštěného ostrova. Realita a fikce je zde podána tak, že se slévá v jeden velice zmatený celek, do jehož ocenění jsem zřejmě ještě intelektuálně nedorostl. ()
Velice příjemné tápáni v ději, které není ani tak tápaním jako naprostou ztrátou. Děj je nastíněný někde v pozadí (pokud ho mermomocí potřebujete myslím, že se dá ve filmu odhalit) a zápletka si myslím není pro diváka zas tak důležitá jak film jako celek. Scény jsou koukatelné, film má atmosféru. Nejvíce jsem se pobavil u komentáře uživatele Bishopa, který očekával film o Upírecha a vlkodlacích. Já jsem neočekával, věděl jsem, že tenhle režiser si zjískal mnoho fanoušků a těšil jsem se co mi naservíruje. A musím uznat jsem nad míru spokojen. Dokonce to má i velice příjemný konec. Opět jeden z filmu, který je starší než já a speciálních efektů prakticky nepoužívá, ale je Atmosferický, což většině novodobých hororů chybí. (PS: No hororů... Tento film bych považoval spíše za drama.) ()
Po prvej pol hodine filmu by som neveril, že z kina pôjdem úplne spacifikovaný. Ten film ma krok po kroku celého pohltil a ku koncu som mal pocit, že sledujem ten najlepší film na svete. Ešte dlho po jeho vzhliadnutí som si v mysli premietal jednotlivé scény z filmu a užíval si to. To, že sa trošku dlhšie rozbieha, mi nevadí, o to viac zaúčinkoval ten záver. Sám pre seba som ho ohodnotil ako absolútny film. ()
celkom som sa aj v tom filme strácal lebo som nechápal o čo Bergmanovi ide, keď som to po dopozeraní zistil tak to som už pochopil...ide hlavne o zobrazenie pocitov hlavných postáv, o rôzne scény a výjavy a hlavne o veľmi ponurú atmosféru na ktorej celý film spočíva...páčilo sa :) ()
Velmi stručně shrnuto, Hodina vlků zachycuje vztah psychicky nemocného malíře, jenž se stále hlouběji propadá do nejtemnějších zákoutí svého podvědomí a jeho oddané milující ženy, schopné udělat cokoliv pro to, aby mu porozuměla. Konec zůstává otevřený a je pouze na divákovi, jak si ve finále celý příběh vyloží. Rozhodně můj nejoblíbenější film od Bergmana. ()
Šťastnou cestu.¬ Uznávám a vyznávám: pan Ingmar Bergman, Švéd, nar. L. P. 1918, t. č. na pravdě Boží, je výjimečným myslitelem-tvůrcem-umělcem-režisérem; jeho postupy, jimiž ukazuje-odkrývá vnitřní svět člověka, jsou úchvatné-silné-působivé obdobně (nikoli podobně) jako postupy jiného tvůrce, Rusa Tarkovského. Zde např. je ukazována duše Umělcova (vzpomínám na novelu J. Joyceho Portrét mladého umělce), ve střetu s vnějším světem, ve střetu s ženou-manželkou, ve střetu se sebou samým, s přírodou, životem, ve střetu ve střetu. Pro drtivou většinu obyčejných pracujících naprosto nestravitelné dílo, jež oceniti může pouze ten, komu lze připodobniti se k malíři Johanovi, nebo kdo patří k úzké skupince intelektuelní elity. Zatímco totiž taková Sedmá pečeť o deset roků starší je nadána promlouvati k duším mnohých pro svoji skladbu v celku civilního příběhu, u nějž postačil pouze Cit k pochopení, zde je stav věcí o poznání složitější, až to škodí — a to ne pouze pro poněkud nesnadné pochopení širším diváctvem; ale hlavně pro to, co vytýkám všem géniům: pro sebestřednost, která v posledku často dílo více poškozuje, než mu pomáhá.¬ Svět-Umělec a Svět. Vážím si takových civilních maníků, jakými byli třeba malíř P. Picasso nebo E. Filla; leč k pochopení, byť nutně částečnému, Johanova světa je třeba vstoupiti do světů Modigianiho, Gogha, Utrilla.¬ Tvůrčí lidé bývají velcí sobci; zahleděni do sebe, necitlivi k potřebám druhých, k potřebám a povinnostem a i radostem běžného žití. Nechtěl bych býti v kůži toho Johana. Spokojil bych se určitě s Josefem Ladou. ()
Výborně natočený psychologický horor o rozpadu osobnosti, který se projevuje neschopností rozlišení reálného světa (resp. reálných vzpomínek) a pouhého snu. Důvodem jsou vzpomínky Johana na starou lásku Veroniku, která skončila za ve filmu nevyslovených okolností (pouze se dozvídáme, že něco byla ostuda, kterou se podařilo ututlat ze slov Johana, a o pronásledování lásky, která zřejmě vztahu nebyla nakloněna, z Johanova deníku) a které hlavní postavu stále podvědomě mučí. Co se stalo lze vyvodit z Johanova násilného chování, z formy opětovného setkání s Veronikou na zámku, narážek na modřiny a zelené šaty (rozuměj mořské řasy) ve "vzpomínce" na Veroniku a motivu vody v závěru filmu. Alma se tyto informace postupně dozvídá, avšak stále se manželovi snaží pomoci. Její snaha je natolik intenzivní, že je sama vtažena do Johanova problému. V tu chvíli už mu nemůže nijak pomoci, naopak mu ještě svým jednáním ubližuje. Stejně jako byl Johan sobecký ve svém jednání k blízkým osobám, je jeho manželka sobecká v potřebě mu pomoci. Její snaha je pořád intenzivnější, jak se postupně dozvídá nové věci o svém manželovi. Snaha takové ubližující intenzivní pomoci tedy může v jejím případě dokonce být vedena podvědomou snahou se Johanovi za vše pomstít. Skvěle zrežírovaný film s úžasnou kamerou, perfektními hereckými výkony hlavních i vedlejších postav a s parádním hororovým psychopatickým zvukem. ()
nemusí to být hned nutné o rozpadu osobnosti, spíš o pokusu o útěk od společnosti i od minulosti, do samoty na ostrov, s mateřsky starostlivou a milující ženou, jejímž přáním, jak se zdá, není nic jiného, než zcela s manželem splynout v jedno. Jenže útěk se nedaří, protože před vnitřními běsy člověk neuteče. I na ostrově tedy sídlí společnost, která malířovo dílo obdivuje a dobře zná i jeho minulost (vášnivý vztah k předešlé partnerce Veronice), takže všechny pochybnosti a můry se mohou utěšeně vrátit a rozrůstat ve vratké mysli. Mimochodem, že je Johan - Umělec - v tomto Bergmanově filmu zrovna malíř, není důležité, proto taky v detailu neuvidíme jediný jeho obraz, i když se o některých zrovna mluví. Rozesmívá mne názor několikrát zde přečtený, že snad sám Bergman ani nevěděl, co kterými obrazy myslí. Nepodceňujme autory, přátelé, obávám se, že zvláště dobrý autor obvykle velice dobře ví, co jak myslí a proč. Hodně zajímavé by asi bylo hledat i v tomto filmu autobiografické prvky, například vzpomínka z dětství (o zavření do šatníku), kterou Johann Almě v noci vypráví, je do písmene použitou vzpomínkou samotného Bergmana. Možná je chyba v nás, současných divácích, nenápadně zdeformovaných čtením amerických přímočaře příběhových filmů. Co když jsou jednotlivé záhadné postavy a děje jenom projevy a personifikace různých povahových vlastností, které se v Johanovi perou a on je pomalu přestává ovládat - naopak oni pomalu ovládají (jak si ho zámečtí obyvatelé předávají před setkáním s Veronikou!) a nakonec (bažina) napadají jeho. Tady už může manželka jen pasivně přihlížet... Pravdou ovšem je, že některé surreálně působící prvky jsou v Bergmanově podání malinko těžkopádné, vždycky se mu líp dařilo při vykreslování vztahů... Každopádně kdo nalepil na tento film štítek horroru, byl rozhodně hodně mimo. Nejsilnější okamžik, co se hrůzy týká, spočívá v naprosté nehybnosti muže a chlapce, stojících za sebou, a ten proběhl někdy v druhé třetině filmu. ()
Najskôr podotýkam, že je to môj prvý Bergman. Preto som k filmu pristupoval s maximálnou opatrnosťou a očakávaním niečoho zvláštneho a nepochopiteľného. Presne taký film aj je, hlavne to, že dej sa posúva nevedno odkiaľ nevedno kam a divák sa nemá o čo oprieť. Keď v polovici filmu po najzvláštnejšej Minúte vo filme dobehnú úvodné titulky, charakter filmu sa trochu zmení (k lepšiemu). Všetko som si nakoniec musel vysvetliť sám pre seba, že je to spoveď chorej mysle po hroznom čine. A práve hororové zobrazenie toho hrozného činu je mojou treťou hviezdou v inak nudnom filme, kde sa objavujú a miznú rozprávkové postavy v severskej divočine bez ladu a skladu. ()
ponure podobenstvo o temnych strankach manzelstva a temna stranka ,,bezhranicnej lasky,,. prizraky su bonus. ()
....Zdálo se snad jen mne již tolikrát, že jsem hledal milovanou osobu abych jí zachránil, či se s ní jen shledal po letech? ...A byl jsem zlobou snu veden bludištěm překážek, povědomými prostory, jimž však sen odnímal obvyklé vchody a východy...zastavován a zdržován osobami s rysy obličejů jakoby poslepovaných z početného rezervoáru povědomých tváří i tváří zapomenutých a jen na chvíly propůjčených mrtvou pamětí. Zdržován osobami jež se tvářily být nositeli důležité informace pro shledání s hledanou(ným)...ovšem nesmyslnými, záměrně nesouvisejícími, často až nejapně nepodstatnými otázkami, či připomínkami jen prohlubovaly Vaše zoufání z času ubíhajícího. A někdy to byli lidé Vám nejbližší, jež pro Vás dýchali, ovšem ve snu stali se naprosto neosobními, bez reálných vazeb k Vám, naprosto lhostejní k osudu Vašemu či osudu Vámi hledaného, často k nim rovněž nejbližšího rodinného člena. A pak je tu ta láska, ta opravdová, v níž jste ten více angažovaný, níže postavený....láska, která Vás zbavuje důstojnosti, neboť Váš milovaný k Vám nepociťuje cit stejné intenzity, často ani stejného druhu. I tohoto zneuctění vlastní hrdosti sebou samotným v láskyplném amoku k milované Veronice, se malíři Johannovi dostalo před celým tím panoptikem cizích osob, které však o něm věděli skrze jeho nemoc více než oddaná Alma. Scény které nemusely být toliko noční můrou, jako reálným stavem věci v Johanově mysli. Nemoc pak odnímala přirozenéné bariéry mezi představami a bezpečím v uvědomění si reality. Samostatnou kapitolou je poté konečný dovětek o Almě a její otázce možného přenosu duševní choroby do její hlavy, z důvodu snahy naprostého vcítění se do nitra jejího Johanna. Jako by toho už tak nebylo od Bergmana dost. Horor u něhož se nebudete bát, ovšem ten pocit z něj by mohl nakonec horší nežli strach samotný. 90% ()