Jednoduchý plán

Velmi kvalitní krimithriller, aneb co se stane, když v lese najdete pár milionů - nejdříve samozřejmě obrovská radost, ale pak už následují jenom lži, podvody a nějaké to úmrtí... Sam Raimi natočil výbornou podívanou, plnou napětí, znepokojivých otázek a ještě znepokojivějších odpovědí. Doufám, že se mi něco podobného nikdy nestane... 85 % (12.04.2003)

Vzpomněl jsem si na leccos - od Coenovic Farga (a jiných) po Boylův Mělký hrob... Všechny ty filmy, které jsem si vybavil, byly ovšem lepší než Jednoduchý plán. Nebýt Billyho Boba Thorntona, který si s postavou, v níž bych si jinak dokázal představit jedině Steva Buscemiho, poradil naprosto skvěle, ubral bych ještě jednu hvězdu. Problém byl v tom, že všechno, co se ve filmu dělo, mi připadalo hrozně naivní, neuvěřitelné a mizerně podané. Od havarovaného letadla, které se nikdo nesnaží najít (ale vesele se o něm píše v novinách), po jednotlivé vraždy a to, že policistům byly naprosto ukradené. Sam Raimi si nicméně odvedl svoji práci a scény v zasněženém lese, který pozorují hejna vran, měly něco do sebe... Ovšem stejně jako v případě jeho Téměř dokonalého zločinu, scénář (téměř) všechno zkazil. Dvě a půl. (16.11.2012)

Ačkoli to zpočátku vypadá na celkem slušnou zápletku, tak to postupem času začne nudit a i když to má i v závěru dramatický chvilky, tak mě to prostě v celkovým pohledu nedokázalo příliš zaujmout. Je to moc dlouhý a trochu překombinovaně komplikovaný, což z toho dělá místy špatně uvěřitelnou věc. Prostě průměrný krimi drama. 60% (09.03.2013)

Jednoduchý plán, ktorý sa ale zmenil na sériu hlúpych náhod a smoly. Scenár je však výborný, navyše aj slušne naratívne štrukturovaný a divácky atraktívny, takže ma to bavilo. Okrem iného som nemohol odtrhnúť oči od B.B. Thorntona, ktorému podobné postavy mierne retardovaných idú geniálne (viď Sling Blade). 75/100 (02.04.2016)

Není nutné souhlasit se základní premisou o tom, co stačí chlapovi ke štěstí. Odněkud se začít musí, třeba z nenápadné parodie na americký sen – Vy sledujete vývoj. Klíčem, hnacím motorem je sebepřesvědčování. Člověk sám sebe vmanipuluje do připravené situace, vize, obrazu, chiméry. Jakmile na okamžik přesvědčíte sami sebe, něčím zlákaní (zde čtyřmi miliony dolarů), že nějakou situaci můžete se všemi důsledky udržet pod kontrolou, pro dosažení něčeho konkrétního, jakmile tomu na okamžik uvěříte – a uděláte první krok, sklapla past. Dál už je to jenom přemlouvání, svobodu jste ztratili, když jste si začali hrát na to, že skutečnost je zmanipulovatelná – ale skutečnost se odvíjí sama ze sebe, a tohle, všechny ty mocenské choutky mamonářů a vizionářů, je započítáno. Zevnitř se celek ovládnout nedá – ale pokud někdo udělal první krok, potom kvůli vlastní konzistenci, aby zpětně nezešílel z hrůzy toho absurdního činu a jeho prvních zlých následků, už přijme a spáchá každou další hrůzu, která bude logicky následovat. Neúprosnost odvíjení je tu zobrazená stejně čistě jako v řeckých tragédiích, jenom se odehrává v reáliích a atributech amerického snu. A chápete – všechno se tu celou dobu děje a vrší jen kvůli konzistenci, ty peníze jsou chiméra, vidina – nikdo z nich ani neví, jaké to je, mít tolik peněz – co to znamená – projektují si do nich – zoufalí z přítomnosti – svoje sny, které ani pořádně neznají, a pak už tautologicky i naději, že těmi penězi se jako Zlatým rounem vyřeší vše, co na cestě k nim spáchali. ** Radosti navíc: hudba Dannyho Elfmana jako neodlučitelná součást atmosféry. A privilegium pozorovat herectví Billyho Bob Thortona v další z jeho precizně odstíněných podob (na škále uprostřed mezi Bandity a Mužem, který nebyl – co do mimiky obličeje i povahy role). (09.05.2011)