Havel

[VIDĚNO 18.12.2020] Snímek 'Havel' velmi sugestivní introspektivní optikou nahlíží pod háv civilního života prvního, a zároveň posledního českého prezidenta, který se nechoval jak narcistický sociopatický pro-kremelský velečurák, tedy Václava Havla - a jeho životem se zaobírá v poměrně širokém časovém rozmezí zasazené do éry tzv. normalizace (tedy mezi lety 1968 - 1989). Snímek se avšak nesnaží jeho personu vykreslit jako velkolepého státníka, všestranného umělce, svobodomyslného levicového intelektuála, politického disidenta, a nedotknutelnou historickou ikonu se vším všudy, ale jako obyčejného člověka se všemi osobními neduhy a kontroverzemi s ním spojenými - ačkoliv v mnoha ohledech tato snaha působí spíš kontraproduktivně - a zejména se pokouší intimně reflektovat konflikt milostného trojúhelníku vně polyamorického vztahu mezi Havlem, jeho první ženou Olgou, a avantýry které prožívá s dalšími přítelkyněmi.... Životopis si vzal na paškál režisér Slávek Horák (notoricky známý svou koprodukcí reklamních spotů), který si - vzhledem k neuvěřitelně komplexní obsáhlosti celého tématu - ukousl příliš velké sousto (nejen z onoho důvodu že se jedná teprve o jeho druhý celovečerní film) - kvůli čemuž je tento životopisný portrét o jednom z největších československých státníků záměrně komorní, konvenční, a úmyslně využívá symboliky a metonymie - nemluvě o celkově promarněném narativním potenciálu. Ačkoliv herec Viktor Dvořák ztvárnil Havla velmi kultivovaně, a věrohodně se ujal jeho ambivalentního charakteru a introverzní mimiky a artikulace, jeho ambiciózní výkon podkopává nekoherentní scénář který širokým obloukem opomíjí Havlův impakt na společenské konsekvence při naplňování jeho idealistické vize osvobození Československa od totalitního marasmu. S čímž se okamžitě pojí stěžejní negace celého filmu - tedy epistemická banalizace jeho majestátní, a přesto altruisticky tajmené i niterné osobnosti.... Namísto toho Horák razantně nabízí subjektivizovanou karikaturní fabulaci (což pro zaryté dějinofily může představovat výrazný renonc), a historické pozadí si revizionisticky přetváří k obrazu svému - paradoxně se prostřednictvím tohoto prizmatu nepodařilo Havlovu osobnost zprofanovat - mnohé pasáže kupříkladu originálně aranžuje do formy divadelní inscenace, čímž se snímek snaží být co nejvíc divácky benevolentní. Horák totiž charakter Havla nekoriguje jako signifikantního revolucionáře 20. století, ale spíše jej charakterově koncipuje jako neviditelnou figurku, která mezi jednotlivými historickými milníky latentně proplouvá - laicky řečeno: Havel se od začátku nachází v doslovném i přeneseném významu na surreálném pomezí divadelního pódia a prostoru za oponou - což umožňuje diegetickou fluktuaci mezi různými sférami, díky nimž může divák perspektivně nahlížet do zákulisí, a zároveň obnažovat triviální mechanismy mocenské nerovnováhy. Přesto se nedočkáme Havlovy osobní rezistence vůči příkořím ze strany autoritářů komunistického režimu, která je ve snímku referována velmi latentně - no a samotnou Sametovou revolucí, nejvýznamnější etapou našich novodobých dějin, se snímek věnuje v posledních cca deseti minutách - a vzhledem k tomu, že scenáristická rešerše pod záštitou mnoha odborných konzultací byla sestavována takřka dva roky, tak v rámci narativních disproporcí je to nehorázná bída. Krom zmíněných aspektů a patetického závěru lze tak jedině adorovat scénografii jež akurátně reflektuje společenské manýry doby.... Přesto lze vnímat film o Havlovi jako pomyslný epitaf, který se do dějin český kinematografie rozhodně nezapíše - nicméně nabízí hodnotný mravní apel k doktríně, že svoboda a demokracie s sebou přináší zodpovědnost, a nelze na ní spoléhat jako na zafixovaný garant. VLASTnoručně tak snímek nedoporučuju všem voličům SPD, Trikolory, klausovcům, zemanovcům, a rusofilním kolaborantům a flaztencům.... // VERDIKT: 6,7 havloidních pravdoláskařů z 10 // (11.03.2021) (méně) (více)