K2

Moje amatérské horolezectví spočívá ve sledování filmů z velehor, jsou TAK nádherné...ale možná je to jen zástěrka pro skrytý sadismus, protože v těchto filmech vždycky někdo útrpně umře. VŽDYCKY! A většinou u toho předtím dost hnusně promrzne. Velmi často si taky nějak nešťastně poláme haxnu, někdy dokonce i obě! Nepohrdnu ani všemi těmi komplikacemi v zoně smrti, edémy mozku, krvácení z tělních otvorů, chcrchlání krve, ztráty vědomí, halucinace..no a do toho ještě většinou ti lidé hrozně zhubnou, vyčerpají se, ztratí, nebo je zavalí lavina, někam spadnou a když už vůbec nic, tak všechno dokáží zkomplikovat pákistánští cikáni, co vám najednou mrdnou z bagáží do sněhu a že dál nejdou. To jednoho taky nasere, když tu expedici plánujete deset let. No potíž na potíž, to prostě musí každého škodolibého diváka bavit! (09.10.2012)

Jak bych to řekla...na mě příliš znatelný vliv USA - příliš mnoho emotivních "keců", příliš mnoho podbarvovací hudby. Nechápu, jaktože nebyli navázaní, když mu to uklouzlo...nelogické. "Touching the Void" nesrovnatelně lepší. Ale hory krásné, jak jinak a konec dojemný (až k slzám, musím se přiznat). Ale... (09.09.2012)

"Seš tak blbej, že ti realita nebrání v úspěchu." A nové motto "horolezeckých" filmů je na světě. Bůh ví, že dívat se na tohle tak brzy po smrti Standy Šilhána opravdu nebyl nejchytřejší nápad, jaký jsem kdy dostala, ale díky jeho pomyslné přítomnosti po mém boku (Standy, Bůh by to se mnou nevydržel) odpadlo nutné rvaní vlasů při zástupu obvyklých kiksů, protože to bych díky všem těm odvázaným prohlášením "lezu bez jištění" (načež v následujícím záběru vidíte jištění v celé kráse), vedení konverzace s odhaleným hrudníkem nad hranicí věčného sněhu, veselému pobíhání ve výškách, kde i trénovaný člověk zpravidla dělá všechno pro to, aby si šetřil dech, a komentování odchodu nosičů slovy, že bez vybavení nás teď už nic nebude zdržovat, protože potřebujeme především sami sebe, byla plešatá ještě předtím, než se celý film aspoň trochu rozjel. Jak říkám, šlo to, protože takhle se i křiklavý pokus dokazovat, že parta, která by svorně nedokázala zdolat ani Kunětickou horu, se vysápe na druhý nejvyšší vrchol světa, neškodně rozmázl o představu, kterak Vagón krotí tu sebranku, která co chvíli vykřikuje něco o týmovém duchu, přičemž má o týmovosti asi stejnou představu jako já o konstrukci vesmírných lodí, jediným pohledem a větou: "Děcka, teď jděte pěkně domů a až dospějete, tak se vraťte," tudíž jsem neroztřískala nic v dosahu a spíš se tiše bavila. Jenže na blbost scénáristickou jsou i ti nejlepší z nás krátcí a na zkrocení sebranky scénáristické, které už tolik let prochází rvaní stále stejných typů, situací a proslovů do stále stejných, jen jinak se jmenujících filmů, je zkrátka zapotřebí někoho jiného, jen netuším koho. Vedle rvačky s manželkami beze změny papouškujícími "buď já nebo hory/koně/práce/ona/cokoli," sobeckými šmejdy, kteří se tváří v tvář drsné síle přírody obrodí ve fajn kluky, a kamarády, kteří věrně visí na svých druzích, kteří na nich celoživotně štípou ne dříví, ale žulu, totiž zápolení s Čhogori, která si pro sebe jen za letošní rok vybrala jedenáctiživotovou daň, vypadá jako neškodná legrace. P.S. Není náhodou dehydratace potenciálně smrtelná kdykoli a kdekoli, nejen nad šest tisíc metrů? (27.11.2008)

Mně jako absolutnímu horolezeckýmu analfabetovi, jenž veškeré své předchozí vědomosti o horolezení čerpal z filmů Marie Poledňákové s Tomášem Holým v hlavní roli, to přijde jako reálnej pohled (ale můžu se mýlit). Michael Biehn je jako obvykle sympaťák, nedalo mu moc práce mě přesvědčit, že je sobeckej a často nemyslí na nic než hory, ale přesto je vlastně rovnej a na přítele se nevykašle. Jistě, není to nic objevnýho, příběh jsme viděli už milionkrát a ještě milionkrát uvidíme (v mírné obměně je to třeba i Vertical limit, kterej je akčnější, ale i pro mně absolutní hovadina). Přátelství je důležité, tím víc ve vypjatých situacíchnebo v místech, kde se člověk musí na jiného absolutně spolehnout. Jak se zpívá v jedné písničce "Přátelství je někdy víc než láska, je to víra, kterou ruka svírá jinou dlaň." tak tady to platí dvojnásob. Kdysi jsem viděl film s Linem Venturou a Alainem Delonem o přátelství dvou mužů a ten film se mi hodně líbil už jen proto, že i v těch sedmi letech jsem si uvědomil, že nad dobrýho přítele není. A tento film mi to připomněl. Přátelství je tu totiž mnohem důležitější, než všechno ostatní, než horolezení i než rodina práce a civilní život. A už jen za to si zaslouží plný počet, protože čím častěji připomene ideu přátelství mně, stejně často ji připomene i jiným a možná tak trochu pomůže zlepšit je i mě. jindy Nemám co na práci, tak jsem si stáhl kanadskou nesestříhanou verzi. Ta je mnohem lepší. Člověk by si řekl, že osm minut je nic, ale není to tak. V těch osmi vystříhanejch minutách je všecko to, co dělá hory horama - nádherný pohledy na horský štíty (Pákistán, Kašmír, Britská Kolumbie a Kanada), na údolí, horská údolí atp. Tenhle nesestřih je mnohem vizuálnější a hezčí a taky tam je trochu víc o rozporech a charakterech postav. Ale doufám, že to do našich televizí nedají, to by zase znovu zprasili dabing. Jo, co se týká horolezení ve vztahu k hercům, tak jen sekvence, kdy jsou zabírány jejich tváře jsou s herci. Jinak jsou to všechno profesionální horolezci. (16.03.2006)

Mně se líbilo, jak si kluci vždycky v poledne řekli "jdeme na vrchol, do večera jsme zpátky" a vyrazili. Taková morálka by kdekomu stěží stačila na Milešovku a oni zmáknou Ká dvojku s cepínem v nose. Snad už tenhle film viděl Jaroš, aby věděl, jak taky může vypadat horolezectví. Jediný, kdo tady aspoň trochu připomínal horolezce (tzn. byl zadýchaný a kašlal) hned dostal edém, zbytek si tam poskakoval jak telata po jarní pastvě. No ale co, už se za mě trefně rozčílila Faidra, já to i přes tu lavinu hovadin beru jako motivaci do dalšího dobrodrůža. Snad nikde nepotkám Franca Roddama, protože bych ho na tuty musel zachraňovat. (04.10.2015)