Van Gogh
Van Gogh
Obsahy(1)
Spalující vášeň v každém tahu štětce. Poslední dny jednoho z největších malířů. Van Gogh režiséra Maurice Pialata se odehrává v roce 1890 a zachycuje posledních 67 dní v životě snad nejslavnějšího malíře všech dob Vincenta van Gogha. Gogh přijíždí koncem května do Auvers-sur-Oise, aby se léčil pod dohledem doktora Gacheta. Paradoxně je to nejplodnější období v jeho životě, namaloval kolem stovky pláten a kreseb.
Horečnatá práce v úzkosti, nenaplněné lásky, neúspěch sdílený s bratrem Théem, nesnesitelné vedro a vybičovaná citlivost, i absint, to vše vedlo k van Goghově předčasné smrti. Jeho poslední slova zněla: „Smutek potrvá navždy." Byl pochován na hřbitově v Auvers-sur-Oise. Theo, neschopen smířit se s bratrovou smrtí, zemřel o šest měsíců později a byl pochován vedle Vincenta.
Mnoho lidí se domnívalo, že van Goghovým posledním obrazem před sebevraždou bylo Havrani nad obilným polem (zřejmě kvůli výrazně turbulentními stylu), ve skutečnosti však van Goghovým posledním dílem byla Zahrada u Daubigny.
(Česká televize)
Recenze (29)
Minimalismus, asketismus, krása, umírá se posvátně, bez močopudných slz. Bresson, Rohmer, Rivette, fuck off Into The Wild. ()
Kamera se vyhýbá zobrazení intimních pohnutek. Nevstupuje k postavám blíž něž náhodný svědek. Vzniká dojem, jako by to byl divák v druhé a další řadě. Hlavní postava kamerou doslova pohrdá. Stavba filmu je také poměrně zajímavá. Jsou to dlouhé skici, ze kterých jako by doposud nevystoupilo to nejdůležitější, takže mají pořád všechny stejnou hodnotu. Přechody mezi nimi nastávají bez varování, jako když si listujete nápady a ještě nevíte, ze kterého vznikne to zásadní. Což dodává filmu zajímavou svěžest a zároveň se odbourává patos. Ke konci mi začne trochu vadit ten ateliér. Nicméně film obsahuje nejméně jeden naprosto geniální moment. ()
Velmi civilní, uměřený a nepatetický popis posledních týdnů jedné z nejvýznamnějších postav moderního výtvarného umění. Tvůrci se naštěstí vyhnuli dělat z Gogha excentrického, rozervaného a nepochopeného génia, který je svou posedlostí a umanutostí uměním nesnesitelný, až směšný (viz Minnellihio kanonizovaný portrét van Gogha ve filmu Žízeň po životě). ()
za jedna. A i k ní těžko hledat důvod ()
Akademicky chladný...pohled na poslední část života slavného malíře, který bohužel nevyvolá nijaké emoce. Místy působí televizně a stopáž vzhledem k místy scénaristické bezradnosti je zbytečně dlouhá. ()
Scestná, vulgárna, zavádzajúca interpretácia úlomkov zo života Van Gogha, absolútne nezodpovedajúca skutočnosti, ignorujúca dobové pramene, kultúrno-historické fakty, život umelca, ignorujúca vnútorný život a charaktery postáv, ani sčasti nepredostiera skutočnú tragédiu Van Goghovho života a diela, a nevenuje žiadnu pozornost jeho výtvarnému dielu.... Namiesto duchaplnosti je vo filme servírovaná povrchnosť, a po dvoch hodinách nudy dostane divák "vyvrcholenie" v podobe pol hodinovej absurdnej scény stále opakujúcej sa tancovačky z bordelu....... Van Gogh je unikátna literárno-historická téma na knižné, či filmové spracovanie, ako to dokázal napríklad spisovateľ Irving Stone v jeho knihe Smäd po živote ( veľmi dobre sfilmované roku 1956 s Kirkom Douglasom ) ()
ten film úplně postrádá spád a vysvětlení souvislostí. některé momenty jsou nesmírně nudný, jiný úplně zbytečný - např. když žena vytlačuje theovi beďara nebo když paní hospodské spadne na nohu nějaký víko a ona křičí že má rozdrcenou nohu. mám pocit, že pokud divák o goghovi neví alespoň základy, tak vůbec nepochopí, co se děje a pokud je zná, tak se nic nedozví. malování je tam žalostně málo. psychologie hlavní postavy je vykreslena jen dlouhým civěním nikam a mlčením. velmi mě to zklamalo ()
Co tomu filmu exceluje je primárně prostředí. Jinak příběh Van Gogha je vyníkající, tady je ovšem jen jen poslední útržek. Na druhou stranu ta atmosféra francouzských večírků a přírody je fascinující. ()
Fanatik svého osobního realismu a možná nejpozoruhodnější z francouzských režisérů své generace se ve "Van Goghovi" vyhnul všem pastím, do kterých obvykle padají životopisné snímky. Hodnověrnost prostředí, postav a situací, které tu dosáhl, je malým zázrakem. Co kritici pokud vím neberou na vědomí: navzdory názvu je Pialat, v jistém smyslu pokračovatel literárních klasiků 19. století, takřka stejnou měrou zaujat slavným malířem jako ženami kolem něho. Godard prý nešetřil chválou. ()