Režie:
Václav BinovecKamera:
Julius VegrichtHudba:
Jiří Julius FialaHrají:
František Smolík, Gustav Hilmar, Marie Blažková, Ladislav Boháč, Marie Glázrová, Vladimír Řepa, Jaroslav Průcha, Blanka Waleská, Jaroslav Marvan (více)Obsahy(1)
Tragikomické dění v idylickém městečku Rukapáně odkrývá jak předsudky místních obyvatel, tak jejich solidaritu. Kronika městečka Rukapáně zachycuje úsměvné i tragické osudy jeho obyvatel na konci devatenáctého století. Pytlák Matěj zachrání radu Zimmerheiera v zasypaném dole, starosta Buzek je varován andělem, aby nechal pití, a další události tvoří mozaiku maloměsta. MImopražská premiéra se uskutečnila již 4. 9. 1942 v Ronově nad Doubravou, kde se natáčely exteriéry. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (44)
Drdův literární bestseller, který záhy po svém prvním vydání sklidil nevídaný čtenářský ohlas, byl velice rychle shledán atraktivním i českými filmaři, kteří mezi stránkami správně odhalili silný lidský rozměr. Pestrý kaleidoskop veselých i vážných událostí, jimiž je rámován příběh rukapáňských obyvatel, nalézá těžiště především v jeho hereckých interpretech, vynikajících osobnostech českého filmu a divadla. Smolíkův nenapravitelný alkoholik, pobývající zároveň ve starostenském křesle, je mistrnou studií člověka chybujícího, podobně jako tvrdý a nelidský Trantinec, představovaný Gustavem Hilmarem, sedlák, který zaslepen vlastní pýchou nedbá potřeb druhých. Vynikající souhra obou Jaroslavů, Průchy a Marvana, dociluje nevídaných rozměrů, zejména ve vypjatých momentech jejich osudového střetnutí na život a na smrt. A s nimi další a další, výjimečná tragikomická role Jindřicha Plachty, eroticky podmanivé vzplanutí Boháče a Glázrové, které náleží k nejpůsobivějším milostným romancím v dějinách českého filmu, drobné vedlejší figurky Filipovského, Ference Futuristy i Anny Letenské... Životní paralela Václava Binovce, kontroverzního režiséra s nechvalně proslulými politickými názory, se sice už po dlouhá desetiletí stává předmětem ostrých polemik i bezdůvodných obvinění, ovšem iniciativa a realizace tohoto úspěšného filmu poskytuje ještě jiný, poněkud smířlivější pohled na tohoto vyděděnce českého filmu. ()
Městečko Na Dlani je ukázkovou knižní adaptací, a troufám si říct, že díky mistrovství osazenstva, kterému vévodí František Smolík s Jindřichem Plachtou, má pro současného mladého diváka větší hodnotu než předloha. Podle jmen na všech postech štábu je zřejmé, že šlo o svědomitě zpracovávaný projekt, u kterého nebylo nic ponecháno náhodě. Máme tak pro své trochu smutné potěšení a ponaučení zachováno Drdovo klasické literární dílo, kterému dali herci obrovskou přidanou hodnotu. Ode mě 80%. ()
Poselství tohoto filmu je jasné. Jedině SPOLU překonáme těžké časy. Poselství vlastenectví, přátelství a sousedské vzájemnosti, jež pomůže zlomit nástrahy každodenního života, porazit hajzly a prospěcháře a vybudovat obec krásnější. Dnes, kdy žádná občanská společnost neexistuje, to může přijít k smíchu. V roce 1942, nejtěžším roce Protektorátu, nebylo příliš čeho se chytat. Proto je film v podstatě velmi naivní a jednoduchý, neboť víra v dobro byla asi to jediné, co národu zbylo. A tak se pod nevinným příběhem skrývá síla českého národa, nikdy nezlomeného, který ani žádné zlomení nečeká a nesmí čekat. Musíme si přece pomáhat... Tyhle příběhy Drda uměl, Hrátky s čertem nejsou holt jeho jediný majstrštyk. S přihlédnutím k období, kdy vznikl film dávám 90% za tu víru a naději... ()
Sympatický film, točený v těžké době, která se nemilosrdně pomstila na dvou z tvůrců filmu - Letenské a Hašlerovi. V určitých pasážích filmu až mrazí, jak tvůrci dokázali skloubit drama s prvky komedie, a tak tento film můžeme považovat za průkopnické dílo v kategorii hořkých komedí, kterých bude ještě v pozdější fázi českého kina mnoho následovat... ()
Galerie (6)
Zajímavosti (6)
- Po natáčení zatklo Gestapo Karla Hašlera v hospodě v Třemošnici a odvezlo jej do koncentračního tábora Mauthausen. Poté bylo filmování zastaveno, scénář částečně přepracován a film byl později dokončen v pražských ateliérech. (zdeny99)
- Film se natáčel v Ronově nad Doubravou, v nedaleké Třemošnici a v Peklu v Železných horách. Ronovu nad Doubravou se dodnes říká Městečko na dlani, a také se tak jmenuje i obecní časopis. (zdeny99)
- První mimopražská premiéra se konala 4. září 1942 v Ronově nad Doubravou, kde byl film natáčen. (zdeny99)
"Piješ, Františku, moc piješ!" Nejkrásnější a zároveň jeden z nejsmutnějších starých-českých předválečných filmů, jaký jsem kdy viděl (alespoň na určité události kolem něho). Natočen byl podle zdařilé a velmi populární románové předlohy od Jana Drdy. Výborné výkony všech herců ať už od hlavní role až do té nejposlednější sotva viditelné. A zároveň asi i nejkvalitnější Binovcův počin v předválečné a poválečné kinematografii. Na scénáři k filmu se podíleli i další dva známí filmaři a scénáristé Josef Mach (Hrátky s čertem, Nikdo nic neví atd.) a Karel Steklý, ne třeba více představovat. Umělecky a po odborné stránce se ještě na filmu podílel známý písničkář, režisér a příležitostní scénárista Karel Hašler. Kdo se trochu o československý předválečný film zajímá tak možná ví že tento film zasáhly nebo takhle byl poznamenán dvěma velkými tragédiemi, jedna byla opravdu veliká a ta druhá jen v uvozovkách ! Krásné exteriéry byly natáčeny už někdy kolem roku 1941 v Ronově nad Doubravou a v Třemošnicích v Železných horách, pod zříceninou raně gotického hradu Lichnice, ale i třeba na Ládví, kde bydlím a kde tenkrát krom pár domků kolem nechvalně proslulé Střelnice, skoro nic nebylo.. A právě při natáčení exteriéru tenkrát přijelo gestapo pro Karla Hašlera (pro neznalé K. Hašler byl žid). Podle názoru některých pracovníků štábu a pozdějších výpovědí k tomu došlo právě na udání režiséra Binovce (který byl po válce odsouzen za kolaboraci s okupanty a odseděl si i několik let). Karel Hašler byl v koncentračním táboře Mauthausenu ještě téhož roku, dva dny před štědrým dnem násilně umučen. Sice byl na tomto snímku uveden jako odborný poradce, ale ve skutečnosti to byl právě on, kdo vedl režii. A asi i zřejmě kvůli tomu měl časté rozpory z Binovcem. Nicméně Hašlerův rukopis se samozřejmě projevil až v konečné podobě filmu. Ta druhá tragická scéna se týkala Jindřicha Plachty v roli němého obecního blázna Janka Pudeše. Právě ona scéna těžce zraněného Janka Pudeše který vypadl z okna kostelní zvonice poté kdy seděl jen na nějaké římse a hrál na okarínu se natáčela v Radlických ateliérech. Sotva prý tenkrát zaznělo režisérovo STOP! Za poslední klapkou musel asistent produkce telefonicky zavolat sanitku pro J. Plachtu. Teprve teď a tenkrát v tu chvíli si všichni z filmového štábu uvědomili že Jankovo umírání Plachta snad ani nemusel hrát-sám trpěl velkými bolestmi. Někteří členové štábu to tušili, proto se zatajeným dechem a se zaslzenýma očima sledovali soustředěný herecký koncert J. Plachty. Kolik jen vtom bylo sebezapření ! Takový to byl herec ! Kamarádi se báli že už ho nikdy nespatří a on sám lišácky vycítil že se bojí o jeho život. Tak se sám nutil do úsměvu, aby zaplašil jejich smutek. Rozesmátý potom podával všem ruku a přitom vnitřně krvácel. Je až s podivem obdivuhodné jak tento herec neztrácel svůj klasický humor ani v nejtěžších životních situacích. Ve filmu hrála doopravdy vynikající herecká plejáda a bylo tam jak už jsem psal výše plno skvělých a mimořádných hereckých výkonů téměř ve všech rolích, ale přece jenom bych vyzdvihl Plachtův výkon v roli blázna Pudeše. Nebyl sice hlavní postavou ale stal se jednou z nich svým hereckým ztvárněním. Jeho Janek Pudeš je zarostlý divokým rozčepýřeným vousem, je oblečen jen do nějakých rozedraných cárů, chodí s keramickou okarínou, a pouze občas něco naznačí svým zkřiveným prstem, mluví totiž jen svými očima-velkýma o vskutku dobrácky dojemnýma. Je pronásledován výsměchem svých bývalých kamarádů, ještě když byl normální, snad ale byl i někdy ve svém neštěstí šťastný. Jeho až téměř pantomimický projev ve scéně s rozbitou okarínou kdy v tu chvíli vyhrává svůj největší smutek, dramatické sekvence na pouti, jeho útěk před posměchem kamarádů na kostelní věž a scéna se zvony mají alespoň si to myslím dodnes sílu tragického patosu a jsou dodnes jedněmi z nejlepších co nám českoslovesný předválečný film mohl nabídnout. Plachtův smutek byl zobrazen způsobem, jaký u něj ještě nikdo nikdy předtím nepoznal. Zcela nové, překvapující a dojímavé tahy v obličeji, hloubka citu, jež ještě nebyla prokázána, síla myšlenky, jež jakoby šla mnohem dále za hranice tzv. divákova pochopení...Tak abych to nějak stručně zakončil, film se mi líbil myslím si že byl natočen skutečně podle zdařilé adaptace populární Drdovy předlohy, navíc s výbornými výkony ve všech rolích. Škoda jen těch dvou nepříjemných událostí, a když uvážíme že se film navíc natáčel v době okupace v nejtěžších letech..... () (méně) (více)