Vlastně se nic nestalo

Docela složitý film, téma, které opravdu člověka optimismem nenaplní. Terezu Brodskou mám rád snad ve všech filmech, kromě tohohle, tady je neskutečně podrážděná a své matce za celý film snad neřekne jedno normální slovo. Stejně tak Brejchová celý film kouká jak když máte jednou za dvě měsíce depresi. Nijak celé situaci nepomáhá ani krásná chata někde na horách nebo postava Jana Kačera, který jako přítel Blanky řeší své neúspěchy a problémy. Vztah Andrlíka a Šárky je vlastně jediné pozitivní co ve filmu najdete. Nejvíc mi bylo líto asi postavy Vojty, který tam lítal jak hadr na holi a nikdo se ho v ničem nezastane. Někdy mi přišlo, že všichni maličko přehrávají. (22.07.2022)

"Vina trvá, pokud člověk nedokáže sobě odpustit." Film o komplikovaném vztahu matky s dcerou, který je zatížen jejím přetrvávajícím pocitem "viny" za popálení dcery v dětství. Ač je Jana Brejchová matkou Terezy Brodské i v reálu, nějak jsem jim ten jejich složitý rodinný vztah ve filmu moc nevěřil. Vůbec jsem asi nezažil moc filmů s Janou Brejchovou, ve kterých by mě tak málo zaujala jako zde. Moc mě nezaujalo ani quasi umělecké režijní pojetí (s podivnými flashbacky) ze strany už v té době nemocného Evalda Schorma. Možná k tomuto jeho loučení s režisérskou kariérou po tolika letech odmlky ani nemělo dojít. Ne že by ve filmu nezaznělo pár zajímavých myšlenek a to zejména v monolozích Brejchové (viz třeba "Co když je umění žít, skutečně umění. A musí být k tomu nadání. A to já nemám"). Ty se my však sami o sobě zdály spíše rušivé. Jakoby byly z jiného filmu. Jinak veškeré vedlejší linky příběhu mi přišly dost nudné a většina postav nezajímavých. Takže ve finále ty dvě hvězdičky jsou fakt maximem, co jsem schopen dát. A to i z úcty k Edvardu Schormovi, který si ale rozhodně zasloužil lepší rozlučku. (26.11.2017)

Dávám za dvě: nesnesitelné obrazové zpracování vnitřních monologů Brejchové; Kačer s nabarvenými vlasy (nebo vousy?); Brodská i přes své hnědočerné oči překvapivě v mládí přitažlivá; mnou nepochopená scéna v nemocnici, odkud se vrací Brodská domů v postpubertě, ačkoli ji matka opařila v dětství a hospitalizace měla trvat jen pár měsíců; a v neposlední řadě Vašut, který k mému překvapení prokázal, že se v jeho životě vyskytovala i období, kdy dal ránu bez Prostenalu. Neuvěřitelné. (09.02.2013)

Po dlouhých sedmnácti letech (posledním snímkem natočeným před toto pauzou byli Psi a lidé z roku 1971) byl Schormovi umožněn návrat za kameru. Těžce nemocný a unavený režisér přijal plytký scénář Jaroslavy Moserové bez u něj obvyklé chuti a zápalu pro věc. Nijak se nepodílel na jeho úpravě. A jelikož se nemohl opřít ani o herecké výkony obou hlavních protagonistek, vznikl film nicotný a možná i trochu zbytečný. Tohle Schorm nejspíš neměl zapotřebí. (20.07.2011)

"Ty jsi jí před pár lety ublížila a do teďka z toho děláš tragédii." Kačer je tady velmi civilní. Mně se to jeho herectví tady líbilo. Daleko větší problém jsem měla s Brejchovou a Brodskou. Stejně jako u Citlivých míst. Jak kdyby obě byly v křeči. Nevím. Tři hvězdy hlavně za vedlejší postavy (Vašut, Langmajer a Potměšil). (03.02.2016)