Jan Roháč z Dubé

Absolutní průměr, velmi poplatný době a protiněmeckému smýšlení. Což, dva roky po válce lze chápat. Dokonce ani výprava, či režie není kdovíjak amatérská. Co zaráží je fakt, že Otomar Korbelář je strašný, kdy pronáší proslov před bojem málem bych usnul. A i ostatní herci jsou, když né mizerní, tak unylí a znudění. Jen Zikmund ne, toho jeho představitel pojal jako úlysného a zbabělého parchanta a přehrává tak dokonale, že alespoň je trošku k zapamatování. Jan Roháč jako film jasně dokazuje, že husitská trilogie není až tak špatná. (18.06.2007)

Je škoda, že to nemůžeme vidět v původní délce, to krácení je skutečně znát. Filmařsky to není žádné veledílo, chvílemi sledujeme jen patetické divadelní scény. Zikmund je podán vyloženě karikaturně, na konci to spíš vypadá, že ho odvážejí do blázince, ne že opouští Čechy. Jak říkám, je škoda, že to nemáme celé, možná by ten výsledek byl trochu lepší. Takhle je to jen průměrný film, který se dá vidět. (12.03.2009)

Hluchý a prázdný patos zůstane hluchým a prázdným patosem. To, co kompromituje především, je patos sám. Měli bychom jásat nad přemírou vlastenectví, nad Roháčovou ušlechtilostí, nad tím, jak krásně podle apriorního schématu vše jakoby samo od sebe do sebe zapadá do dobové současnosti. Výsledek je ovšem opačný: namísto nadšení cítíme tíseň, namísto uspokojení znechucení. Přímočará plakátovitost zkrátka odpuzuje. Že Roháčova záležitost podle dostupných výsedků bádání byla mnohem složitější (Sion měl velmi daleko k nedobytnému hradisku), je zřejmé. A že točit takovýmto způsobem je nemožné, rovněž (srovnejme dutý patos ROHÁČE s usebraností a sevřeností ROZINY SEBRANCE nebo uměřeným patosem UKRADENÉ HRANICE). A lépe pochopíme jedinečnost a přirozenost patosu Vávrovy husitské trilogie. A nejen jí, ale našich předků vůbec. Seifertova slova o potřebnosti uměřeného patosu, bez nějž není představitelná připravenost a schopnost k obětem, rozhodně ani dnes nemají být brána - nebo přijímána - jako něco, co se míjí se skutečností. Právě naopak. (28.08.2007)

Kulisy, kostýmy, souboje, davové scény atd. To byl ohromný potenciál tohodle snímku. Bohužel vše bylo zabito opravdu otřesným scénářem, ne zrovna přesvědčivými hereckými výkony a opravdu hodně nešetrným střihem ze 60. let. Příběh je naprosto zabitý černobílostí postav (Zikmund - jeden z nejschopnějších středověkých panovníků je zde vykreslen jako šílený cholerický stařec, Oldřich z Rožmberka a další šlechta jsou největší slizáci a nejhorší padouši atd.), a naivním nacionalismem a panslavismem. Pokud člověk zhruba ví, jak to bylo ve skutečnosti musí se trochu smát, bratři. (11.12.2009)

Mnohem slabší než pozdější Vávrova husitská trilogie. Scénář žádná sláva, samotné obléhání Sionu mi přišlo dost nezajímavé a chaotické, žádný hrdinný boj hrstky statečných s horou nepřátel z toho nečišel (i když je pravda, že dlouhé dobývání Sionu je jenom taková legenda, obléhání se vleklo zřejmě jenom proto, že pan Ptáček neměl chuť bojovat se svým strejdou, a po příjezdu císařských vojsk bylo hned vymalováno). Otomar Korbelář mi do role Roháče zrovna moc neseděl, připadalo mi, že tak nějak osciloval mezi vzpurným mlynářem a náboženským fanatikem. Je sice fakt, že to je možná v podstatě přesný popis některých husitských vůdců, nicméně Korbelář na mě rozhodně nedělal dojem velkého válečníka. Ovšem potěšil Vojta, to je u mě ten pravý husita. (11.07.2013)