Obsahy(2)
Cesty lásky bývají nevyzpytatelné a neznají hranic. Mladý pěstitel tabáku továrník Louis (Jean-Paul Belmondo) očekává na tichomořském ostrově svou neznámou nevěstu, Julii, kterou však po cestě zaoceánskou lodí zavraždila podvodnice Marion (Catherine Deneuveová). Marion je krásná a Louis jí okamžitě podlehne a bezmezně se do ní zamiluje. Marion si počíná velmi obezřetně a brzy získá přístup ke všem Louisovým penězům, se kterými prchne zpět do Francie. Louis je odhodlán ji najít a pomstít se. Ale láska zničí jeho odhodlání. Snímek o velké bláznivé lásce byl Truffautovou poctou jeho velkým vzorům Jeanu Renoirovi a Alfredu Hitchcockovi. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (121)
Typický Truffaut se svou posedlosti femme fatale. Celý film sledujeme z pohledu Louise, který neví, zda má být šťastný, protože místo pobožné a vypočítavé staré panny - viz kufr a popis od Marion - se mu dostane sexuální dračice, u které obdivuje její krásu (v jedné scéně ji dlouze popisuje), ale ničí ho její materialismus (monolog po příjezdu do Lyonu) a on sám přestává být svým pánem a sleduje nezúčastněně svůj pád. Nebo teprve teď začal skutečně žít? Truffaut je posedlý Deneuve, jejími vlasy, tělem (jedna scéna je tu jen proto, aby Catherine ukázala prsa) a Belmondo se tak stává nositelem režisérovy touhy po osudové ženě. ()
Film může zvýšit pořádek v životech některých diváků, tedy občanů, tedy člověk. Peníze je třeba klást nejvýše, protože díky jim mohu poznávat kvalitněji život. Mám-li peníze, jdu tedy nabírat poznatky o sobě a druhých. Jistý čas mohu poznávat co je to láska, u koho ji nalézám, jak se projevuje atd. ()
Nemyslím si, že by Hitchcock svůj film nasměroval podobně, i když výchozí situace je dost podobná. Každopádně právě to, že film směřuje jinam a nedočkáme se nějakého klasického klimaxu, je na něm na jednu stranu nejzajímavější, ale na druhou chápu, že to v sobě pro někoho přinese zklamání. Já naštěstí patřím do té šťastnější části diváků. ()
Radšej byť "parchantem" ako "blbcem". Belmondova postava si myslí bohužiaľ opak a tak nie je ťažké odhadnúť, akým smerom sa bude Truffautov film uberať. Vlastne som mu preto ani nemohol držať palce. Keď jemu nakoniec išlo o úplne iné ciele, ako by normálnej filmovej postave išlo. Zrkadlá a Deneuvkinej cop budú odkazy na Vertigo. Kvalitatívne je ale Siréna podstatne nižšie. Keď Belmonda nedabuje Jirka Krampol, tak to proste nikdy nie je ono. ()
Někdo si vzpomene na střílení na pianistu, někdo zase na to, jak konečně přišla neděle. Já osobně již několikrát opakované prolínání Truffautovy tvorby s Hitchcockem vidím právě zde - jednak je to jednoduchou technikou, dále také barevným filmem, jako tomu bylo u Hitche v padesátých letech, a především výběrem hlavní role. Podle mého názoru se Belmondo konečně našel, lepší přirozený nástupce pro Granta či Stewarta se ani najít nemohl, pro mě je tenhle film spolu s "A bout de souffle" asi jeho nejlepší, vzhledem k tomu, že akční žánr není zrovna mým šálkem čaje a profesionálové, policajti či jiní rošťáci neměli moc šancí mě zaujmout. Další podobnost vidím v klamání tělem, které se v dalších, úvodem zmíněných Truffautových filmech prakticky nevyskytují. Vzhledem k tehdejší stagnaci Hitchcockovy kariéry film lze vnímat i jako dokonalou návaznost a opět, stejně jako u Truffautovy labutí písně, musím zopakovat, že některé jeho filmy jsou překonány. 90% ()
Galerie (57)
Zajímavosti (17)
- Na ostrově Réunion byl tým nadšeně přivítán a na plátně byly obzvláště památné dva sety. Prvním byl Château Bel-Air, vznešené sídlo Louise Mahého (Jean-Paul Belmondo); stará kreolská vila o rozloze 295 metrů čtverečních se 17 pokoji uprostřed upraveného parku o rozloze 20 000 metrů čtverečních, osázeného více než sto let starými stromy. Od roku 1984 je zapsána na seznamu historických památek a nyní v ní sídlí seychelský honorární konzulát. Dále se zde nachází kostel Sainte-Anne, který je rovněž od 80. let 20. století zapsán na seznamu historických památek. Byl postaven v roce 1857 a jeho barokně exotická fasáda pokrytá květinovými motivy, girlandami a mušlemi byla postavena na popud otce Dodembergera, kněze s přehnanými ambicemi (který zde sloužil čtvrt století). Byl použit jako kulisa pro svatbu Louise Mahé s Julií (Catherine Deneuve). (classic)
- Film byl věnován reiséru Jean Renoirovi. (formelin)
- Poslední slova Louise (Jean-Paul Belmondo) Julii (Catherine Deneuve): „C'est une joie et une souffrance,“ (Je to radost a bolest) se opakují ve filmu Poslední metro (1980), když Gérard Depardieu a Catherine Deneuve recitují repliky ze hry v příběhu filmu. Totéž platí o výrazu „láska bolí“. Jako poctu Truffautovi to řekl François Ozon Catherine Deneuve ve filmu 8 žen (2002). (classic)
Reklama